Na sklonku první světové války byl v červnu 1918 ve Slezské Ostravě založen Spolek Národní divadlo moravskoslezské, jehož původním cílem bylo postavit vlastní budovu pro provozování profesionálního divadla v české řeči. V první sezoně 1919/1920 se český soubor střídal v městském divadle s německy hrajícím souborem, během německé sezony hrál v Národním domě. V další sezoně už obsadil městské divadlo trvale a upustil od stavby vlastní budovy. Za okupace byl donucen předat městské divadlo německému souboru a přestěhoval se do Národního domu narychlo přebudovaného na stálé divadlo (dnes Divadlo Jiřího Myrona). Od svého založení vystřídalo tyto názvy:
Národní divadlo moravskoslezské 1919 - 1941 a 1945 (NDMO), 1995 až dosud (NDM)
České divadlo moravskoostravské 1941 -1944
Zemské divadlo Ostrava 1945 - 1948
Státní divadlo Ostrava 1948 - 1995.
Pod názvem Národní divadlo moravskoslezské zahájilo činnost městské divadlo v Ostravě, poprvé s českým, nikoliv německy hrajícím souborem. K prvnímu slavnostnímu představení byla zvolena Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, kterou nastudoval kapelník Emanuel Bastl s režisérem Karlem Küglerem a choreografem Achille Viscusim. Nové divadlo pěstovalo činohru, operu, operetu a balet. Prvním ředitelem byl činoherní režisér Václav Jiřikovský (do roku 1923).
Jiří Štefanides
Sýkorová-Čápová, Eva - Mojmír Weimann (ed.). Ostrava: Státní divadlo v Ostravě, 1979.
K tomuto datu ztratilo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě možnost hrát v budově městského divadla, otevřené v roce 1907, v níž nadále hrál pouze německý soubor. Pod tlakem německých okupačních úřadů se muselo přestěhovat do Národního domu, který ve velmi krátké lhůtě prodělal zásadní přestavbu na stálé divadlo. Zahajovacím představením byla Smetanova Prodaná nevěsta v nastudování dirigenta Jaroslava Vogela, v režii Karla Palouše a s výpravou Jana Sládka. Český soubor se také musel přejmenovat: do uzavření divadel 1. 9. 1944 hrál pod "krotším" názvem České divadlo moravskoostravské.
Jiří Štefanides
Opava: OSP Opava, 1986.
Vzhledem ke stále častějším náletům spojenců a blížící se frontě uzavřely okupační úřady od tohoto dne všechna divadla v Protektorátu Čechy a Morava. České divadlo moravskoostravské (dříve Národní divadlo moravskoslezské) zůstalo uzavřeno až do osvobození Československa v květnu 1945, Städtisches Theater in Mährisch Ostrau už nebylo nikdy obnoveno.
Jiří Štefanides
Rywiková, Bohdana (ed.). Ostrava: Národní divadlo moravskoslezské, 1999.
Almanach k výročí divadla.
V noci z 6. na 7. 12. 1976 po představení muzikálu Švejk podle předlohy Jaroslava Haška vyhořelo Divadlo Jiřího Myrona, jedna ze dvou budov tehdejšího Státního divadla v Ostravě. Z celé budovy se zachovalo pouze historické průčelí bývalého Národního domu. Stavba nového divadla trvala deset let, slavnostní otevření se konalo 28. 4. 1986. Divadlo Jiřího Myrona je dnes v Ostravě scénou s největším jevištěm.
Jiří Štefanides
Opava: OSP Opava, 1986.
Po požáru Divadla Jiřího Myrona hledalo tehdejší Státní divadlo v Ostravě (SDO) náhradní prostory pro svá představení. Jedním z řešení bylo otevření komorní scény pro činoherní soubor SDO v Loutkovém divadle na dnešním Masarykově náměstí (tehdy Lidových milicí). Její provoz zahájila premiéra vynikající inscenace Rostandovy hry Cyrano z Bergeracu v režii Jana Kačera, ve výpravě Otakara Schindlera, s hudbou Petra Skoumala a v choreografii Václava Martince, dramaturgyní byla Vlasta Krautmanová. Do titulní role obsadil Kačer Jana Vlasáka a jeho výkon byl kritikou hodnocen jako mimořádný. V dalších rolích hráli Tomáš Töpfer (Kristián), Jan Filip (hrabě de Guiche) a Jana Vaňková (Roxana). Komorní scéna uváděla až devět večerních představení v měsíci, občas se tu ale konala i dopolední představení pro školy. Přestože úzké a dlouhé hlediště s poměrně malým jevištěm nepředstavovalo ideální divadelní prostor, uskutečnila se tu řada vynikajících inscenací zejména v režii Jana Kačera (Rváč Antonína Máši, 1979; Třináct vůní Jana Schmida s Maruškou Jitky Smutné, 1980; Shakespearova Bouře, 1981; Euripidova Ifigenie v Aulidě, 1982; Hlučná samota Bohumila Hrabala, 1984). Strhující byla ale rovněž Antigona Jeana Anouilha (1988) v režii Lídy Engelové s Apolenou Veldovou v titulní roli. Program a umělecké výsledky komorní scény byly velmi příznivě hodnoceny v celostátním kontextu. Představení na komorní scéně byla nakrátko obnovena ještě v roce 1994. Původně provozní provizorium se nakonec ukázalo jako nejšťastnější tvůrčí počin činohry SDO v jinak nelehkém šedivém období tzv. normalizace 70. a 80. let 20. století.
Jiří Štefanides
In O současné české režii 2. Edice České divadlo, sv. 8. Praha: Divadelní ústav, 1983.
Představením Prodané nevěsty Bedřicha Smetany na jevišti Národního domu zahájila pravidelný provoz první stálá česká profesionální scéna v Moravské Ostravě. Ředitelem byl nejprve František Trnka (1908-1910), po něm se vystřídali Karel Komarov (1910/1911), Alois Janovský (1911-1914) a Antoš Josef Frýda (1915-1919), v letech 1916-1919 s uměleckým ředitelem Antonínem Drašarem. Pronajímatelem Národního domu a organizátorem sezon byl Spolek Národní dům. Sezona trvala zpočátku čtyři měsíce, za války se pak prodloužila až na devět měsíců. Vedle činohry se zde hrála i opera a opereta, příležitostně i balet a za války občas i kabarety. Scéna existovala nepřetržitě do roku 1919, kromě první válečné sezony 1914/1915. Scéna měla charakter spolkového divadla bez městských či jiných dotací, ekonomické riziko nesl ředitel. Vedle Národního divadla v Brně to bylo druhé stálé česky hrající divadlo na Moravě a ve Slezsku, zřízené před rokem 1918.
K tomuto dni skončila představením operety Leo Falla Die Rose von Stambul činnost německy hrajícího městského divadla v Moravské Ostravě. Soubor se vrátil do spolkového Deutsches Haus, v jehož sále pak vystupoval do roku 1939. Městské divadlo bylo předáno do českých rukou a sezonou 1919/1920 zde zahájilo činnost Národní divadlo moravskoslezské.
Jiří Štefanides
Stálá česká scéna v Moravské Ostravě ukončila své působení v Národním domě 7. 5. 1919 a od 8. 5. 1919 se přestěhovala do budovy městského divadla, kde se do té doby hrálo pouze německy. Prvním českým představením byla Smetanova Libuše v nastudování kapelníka Emanuela Bastla, který se zanedlouho stal prvním šéfem opery Národního divadla moravskoslezského. V městském divadle stálá česká scéna ředitele Antoše Josefa Frýdy, vedená uměleckým ředitelem Antonínem Drašarem, odehrála do 9. 6. 1919 celkem 37 představení. Antonín Drašar se krátce před tím zúčastnil výběrového řízení na místo prvního ředitele Národního divadla moravskoslezského, avšak neuspěl, vybrán byl Václav Jiřikovský.
Jiří Štefanides
Při rozsáhlém náletu amerického letectva na Ostravu byla těžce poškozena budova městského divadla a budova Dělnického divadla na Přívozské ulici, menší škody utrpěl i Národní dům, v němž tehdy sídlilo České divadlo moravskoostravské. Städtisches Theater předčasně ukončilo letní sezonu 1944. Po zákazu divadelní činnosti v protektorátu od 1. 9. 1944 se německy hrající soubor do městského divadla v Ostravě už nikdy nevrátil.
Jiří Štefanides
Před odchodem do Prahy nastudoval Jan Kačer v ostravském Divadle Petra Bezruče jako poslední inscenaci hru slovenského dramatika Igora Rusnáka Lišky, dobrou noc. Text přeložil dramaturg divadla Zdeněk Hedbávný a výpravu navrhl Luboš Hrůza. Hráli Daniela Šrajerová nebo Jiřina Třebická (Jana), Jiří Čeporan (Ředitel), Václav Roštlapil nebo František Husák (Karel), Nina Divíšková (Magda), Ladislav Mrkvička (Honza) a další. V průběhu sezony 1964/1965 se Jan Kačer stal jedním ze zakladatelů Činoherního klubu v Praze a do roku 1966 za ním postupně přišla velká část ostravského souboru: Petr Čepek, Nina Divíšková, Luboš Hrůza, Jiří Hrzán, František Husák, Jiří Kodet, Václav Kotva a Jiřina Třebická – osobnosti, které záhy začaly významně ovlivňovat české divadlo a film. Do Činoherního klubu přinesly to, s čím tak uspěly v Ostravě: autentický herecký projev spojený s osobnostní výpovědí, schopnost improvizace, dynamický hravý projev, smysl pro grotesknost.
Jan Kačer byl po nástupu tzv. normalizace z Činoherního klubu propuštěn (1974). Do Ostravy se vrátil v roce 1976 a setrval zde do roku 1986 jako řádně angažovaný režisér činohry tehdejšího Státního divadla Ostrava.
Jiří Štefanides
V Divadle Petra Bezruče, které tehdy bylo pod názvem činohra Petra Bezruče jedním z šesti souborů nuceně spojených do Státního divadla Ostrava, se uskutečnila československá premiéra divadelní adaptace románu Arťoma Vesjolého Rus krví umytá. Název inscenace Revoluční freska a „opora“ o Leninův citát v programu k inscenaci úspěšně přikryly uvedení kontroverzní inscenace v ideologicky neúprosném prostředí Ostravska. Dílo rozhodně nebylo optimistickým obrazem vítězného bolševického převratu v Rusku v roce 1917 a následující kruté občanské války (sám autor románu v roce 1939 zahynul ve vězení). Inscenaci režíroval Josef Janík ve výpravě Marty Roszkopfové a s jevištní hudbou Vladimíra Studničky. Vystupovalo v ní na třicet herců včetně pracovníků technického provozu. Autorem dramatizace byl Roman Císař, který u Bezručů strávil v letech 1983–1986 své první plnohodnotné angažmá divadelního dramaturga. Podílel se na dalších Janíkových inscenacích (Viktor aneb Dítka u moci básníka a dramatika surrealismu Rogera Vitraca, 1984; Brechtův Baal v československé premiéře, 1986), dramaturgoval Smočkovo absurdní drama Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1984) a Dostojevského Bratry Karamazovy pod názvem Velcí hříšníci (1985) v režii Pavla Palouše, Hellerovu Hlavu XXII. (režie Zdeněk Kaloč, 1985), divadelní adaptaci scénáře Nicholase Baehra k filmu Incident (režie Aleš Kubica, 1986) ad. Průbojnou dramaturgií se Divadlo Petra Bezruče (které se stále orientovalo na mladého diváka) tehdy zřetelně vymykalo z průměru mimopražských scén. Na toto poslední předrevoluční období přirozeně navázalo další směřování Divadla Petra Bezruče po listopadu 1989.
Jiří Štefanides
Herečka Štěpánka Ranošová (nar. 1926) prožila téměř celou svou tvůrčí dráhu v rodné Ostravě. Byla už mezi členy ochotnického Divadla Kytice, které se formovalo na konci války. Jedinou sezonu 1947/1948 strávila v Beskydském divadle v Novém Jičíně, a pak se vrátila do Ostravy do tehdejšího Divadla mladých, pozdějšího Divadla Petra Bezruče. Zde vytrvala až do konce své herecké kariéry (1987). Mezi více než 130 rolemi zřetelně vystupují úkoly v české dramatice. Ztvárnila titulní roli v Tylově Tvrdohlavé ženě (režie Jan Kačer, 1959), ve čtyřiceti letech Lízalku v Maryše bratří Mrštíků (režie František Čech, 1966), Kostelničku v Jenůfě podle Její pastorkyně Gabriely Preissové (režie Pavel Palouš, 1975). Herecky se podílela i na řadě významných inscenací soudobé původní tvorby: hrála Věru v Kunderových Majitelích klíčů (režie Evžen Němec, 1962) a rovněž postavu Věry v Topolově Konci masopustu (režie Saša Lichý, 1963), Paní přednostovou v prvním divadelním provedení Ostře sledovaných vlaků (v dramatizaci a režii Saši Lichého, 1966). Uspěla však i v rolích světového dramatu: ztvárnila Stellu v čs. premiéře hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha (režie Jan Kačer, 1960), byla první Kačerovou Matkou Kuráží v inscenaci hry Matka Kuráž a její děti Bertolta Brechta (1961), v čs. premiéře hry Petera Shaffera Equus (režie Pavel Palouš, 1979) představovala Matku hlavního hrdiny Alana Stranga (v podání Zdeňka Žáka) aj. Na konci své dráhy několikrát hostovala v inscenacích činohry Národního divadla moravskoslezského: mj. hrála Babičku Mlynáře (Jan Fišar) v Jiráskově Lucerně (režie Radovan Lipus, 1998) a chůvu Anfisu v Čechovových Třech sestrách (režie Juraj Deák, 2001).
Štěpánka Ranošová spolupracovala s rozhlasem, natočila několik filmů a řadu televizních inscenací. V paměti diváků patrně nejvíce utkvěly její postavy tvrdých až nelítostných venkovských žen v ostravských televizních seriálech. Vznikaly zpravidla podle literárních předloh a jejich režisérem byl nejčastěji Alois Müller (Haldy podle románu Anny Marie Tilschové, 1973; Kamenný řád podle románu Vojtěcha Martínka, 1975; Stavy rachotí, opět podle předlohy Vojtěcha Martínka, 1983) ad.
Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra jí udělila Herecká asociace v Národním divadle 5. 10. 2024. V témže roce Štěpánka Ranošová obdržela Cenu města Ostravy.
Jiří Štefanides