Původní záměr Tomáše Bati ustavit ve Zlíně stálé česky hrající profesionální divadlo zmařila druhá světová válka. Po jejím skončení adaptoval národní podnik Baťa pro divadelní provoz bývalé Komorní kino Na Dílech, do hlediště se vešlo více než čtyři sta diváků.
Další hrací prostory:
nová budova, velká scéna, 800 míst, od 1967 dosud
Divadélko v klubu, asi 80 míst, od 1967
Studio G (Gottwaldov), později Studio Z (Zlín), 100 míst, od 1989 dosud
Divadlo vystřídalo tyto názvy:
Divadlo pracujících Zlín 1946-1949, 1990-1991
Divadlo pracujících Gottwaldov 1949-1989
Městské divadlo Zlín od 1991 dosud
Premiérou Hrátek s čertem Jana Drdy v režii a výpravě Jana Matějovského bylo otevřeno Divadlo pracujících Zlín. Už za prvních ředitelů (Jindřich Trousil 1946-1947, Zdeněk Míka 1948-1949) se na repertoáru objevovaly první sovětské hry a ideově schematická dramata. Mezi nimi byl i proti Baťovi namířený Botostroj Tomáše Svatopluka (1947). Během prvních sezon prošla souborem řada mladých divadelníků později významných jmen: Jiří Adamíra, Jiří Dalík, Jiří Holý, Josef Langmiller, Ilja Prachař, Ota Šimůnek. V roce 1967 se divadlo dočkalo velké moderní budovy.
Jiří Štefanides
Zlín: městské divadlo, 2015.
16. 9. 1972 Brechtův Muž jako muž v Gottwaldově
V letech 1971-1981 našel tvůrčí azyl v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově režisér Alois Hajda poté, co byl na začátku tzv. normalizace propuštěn ze Státního divadla v Brně. Premiéra hry Bertolta Brechta Muž jako muž byla jeho první inscenací z díla tohoto divadelního reformátora ve zdejším divadle, a hned s ní dosáhl značného mezinárodního uznání. Inscenace byla pozvána na Berliner Festtage der Theaters und der Musik a její dvě představení měla velký mediální ohlas (dokonce i v Západním Berlíně), i když se hrálo česky bez tlumočení. Navíc se uskutečnila na scéně Berliner Ensemble, kterou Brecht v roce 1949 založil pro svůj soubor. Oceňováni byli zejména Alois Hajda za originální uplatnění a interpretaci brechtovských divadelních postupů, a z herců především Antonín Navrátil (Gally Gay). Brechtovu hru v Gottwaldově nastudovali v překladu a úpravě Rudolfa Vápeníka, na scéně Ladislava Vychodila, s kostýmy Petra Diviše a v choreografii Lukáše Ogouna. V inscenaci dále hráli Jan Honsa (Uria Shelley), Roman Mecnarowski (Jesse Mahoney), Hynek Kubasta (Polly Baker), Jaromír Roštínský (Jeraiah Jip), Stanislav Tříska (Charles Fairchild) a další.
Postupy antiiluzívního divadla uplatnil Alois Hajda ještě ve třech brechtovských inscenacích v Divadle pracujících: Kavkazský křídový kruh (1978), Pan Puntila a jeho služebník Matti (1979) a Galileo Galilei (1981).
Jiří Štefanides
Zlín: městské divadlo, 2015.
V režii ředitele Divadla pracujících Miloše Slavíka měla premiéru inscenace Gorkého hry, která byla v období socialismu uváděna jako „povinný“ titul ruské klasiky. V tomto případě se jednalo o její nový dramaturgicko-režijní výklad: ideologický půdorys konfliktu tříd nahradil konflikt generační, který představovali zejména Bessemenov Romana Mecnarowského a Nil Miloslava Mejzlíka. Scénu navrhl Zdeněk Hybler, kostýmy Josef Jelínek a hudbu napsal Miloš Ištván, dramaturgyní a asistentkou režie byla Lidmila Kraváková. Dále hráli Stanislav Tříska (Perčichin), Lubor Tokoš (Tětěrev), Marcela Večeřová nebo Helena Sedláková (Polja), Jarmila Doležalová a Marcela Chlupová alternovaly Jelenu ad. Gottwaldovští Měšťáci získali Národní cenu ČSR za inscenaci (1983) a Miloš Slavík Cenu Leoše Janáčka za režii (1983).
Jiří Štefanides
Zlín: městské divadlo, 2015.
Městské divadlo Zlín organizovalo ve dnech 25. – 30. 11. 1991 první ročník celostátní divadelní přehlídky Setkání – Stretnutie zaměřené na původní dramatickou a inscenační tvorbu českých a slovenských divadel. U jejího zrodu stáli ředitel Ivana Kalina a režisér Josef Morávek, jejichž cílem bylo původně navázat na přerušenou tradici setkávání regionálních divadel, konané v Gottwaldově (Zlíně) od roku 1967. V souvislosti s vnitřním vývojem Československa bylo zaměření prvního ročníku rozšířeno o účast slovenských divadel a název byl v reakci na aktuální tzv. pomlčkovou válku uváděn s přeškrtnutou pomlčkou. Význam festivalu vzrostl zejména v roce 1993 (po rozdělení Československa), kdy poukazuje na nutnost udržet propojení mezi českou a slovenskou divadelní kulturou. V prvních letech se konal jako bienále (1994, 1996, 1998, 2000), od roku 2000 (5. ročník) pak každoročně, vždy v jarním termínu v rozsahu 4–6 dnů (výjimkou byl rok 2019, kdy se z důvodu covidové pandemie neuskutečnil). Od počátku se na něm podílely vedle hostitelského Městského divadla Zlín další české i slovenské instituce, zájem kulminoval v roce 2010, kdy festival finančně podpořily země visegrádské čtyřky (České republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko) a Evropská unie. Vedle účasti předních českých scén (Národní divadlo Praha, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo, Divadlo Komedie, Klicperovo divadlo, Činoherní klub, Švandovo divadlo, Divadlo Petra Bezruče aj.) se pravidelně účastní Slovenské národní divadlo a další slovenské scény ze Zvolena, Martina, Žiliny, Trnavy, Prešova, stejně jako loutková divadla (Alfa Plzeň, Naivní divadlo Liberec, Buchty a loutky aj.). Díky podpoře visegradských fondů se objevila v programu také prestižní divadla z Polska (Narodowy stary teatr Krakov, Teatr rozrywki Chorzow) nebo Maďarska (Maladype). Od roku 2013 došlo k redukci finanční podpory a ke zkrácení festivalu na tři dny, dramaturgie upustila od prezentace dramatických novinek. Zůstala však nadále výlučnost setkání s aktuální slovenskou divadelní tvorbou. Doprovodný program pravidelně míří na studenty středních i vysokých škol, dramaturgy i kritiky, kterým nabízí workshopy, besedy, diskuse o dramatické tvorbě či kritice. Off-program zahrnuje koncerty, výstavy i představení pro děti.
Festival Setkání – Stretnutie patří mezi nejstarší přehlídky v novodobé historii České republiky, v roce 2024 se konal již 28. ročník (opět v rozsahu šesti dnů) se zaměřením na prezentaci dramaturgických novinek z českých a slovenských divadel (první uvedení textu, dramatizace, překladu atd.).
Tatjana Lazorčáková
Zlín: městské divadlo, 2015.
Po divadelní adaptaci Felliniho filmu Osm a půl (1995) to byla druhá spolupráce Městského divadla Zlín s Janem Antonínem Pitínským, jedním z nejvýznamnějších českých režisérů devadesátých let. Pitínský využil vedle dramatické předlohy Gabriely Preissové i libreto opery Leoše Janáčka, a inscenaci dal podtitul Křížová cesta Petrony Buryjové. Hrálo se na scéně Jana Štěpánka a v kostýmech Jany Prekové. Scénickou hudbu napsal Vladimír Franz, dramaturgyní byla Jana Kafková, pohybové spolupráci se věnoval Hubert Krejčí. Roli Kostelničky (Petrony Buryjové) ztělesnila Helena Sedláková, Jenůfu alternovaly Eva Daňková a Tamara Kotrbová. Dále hráli Gustav Řezníček (Laca), Petr Motloch (Števa), Vladuna Polanská (Stařenka) a další. Inscenace získala na mezinárodní divadelní přehlídce Na hranici v Českém Těšíně hlavní cenu Zlomená závora.
Jiří Štefanides
Zlín: městské divadlo, 2015.
Originálním počinem dramaturgie Městského divadla Zlín bylo nastudování hry portugalského dramatika Antónia José da Silvy z roku 1737 Válka mezi rozmarýnem a majoránkou. Inscenace byla uvedena v překladu Anny Almeidové, v režii Františka Listopada, českého básníka žijícího v Portugalsku, a v dramaturgii a úpravě textu Vladimíra Fekara. Hrálo se na scéně Jaroslava Čermáka a v kostýmech Dagmar Březinové. Výtvarníkem loutek byl Tomáš Volkmer, choreografii obstarala Markéta Janíková. Pro hudební doprovod byla užita hudba Antónia Teixeiry, současníka da Silvy. Hráli Gustav Řezníček (Don Gilvaz), Radovan Král (Don Fuas), Milan Hloušek (Don Tibúrdo), Ivan Řehák (Don Lancerote), Tereza Matasyo (Dona Clóris), Klára Sochorová nebo Tamara Komínková (Dona Nise) a další. Tato inscenace byla oceněna prvním místem na soutěžní divadelní přehlídce v portugalské Almadě (2006).
Jiří Štefanides
Zlín: městské divadlo, 2015.
Inscenace vzácně uváděného scénického melodramu Zdeňka Fibicha (hudba) a Jaroslava Vrchlického (text) byla dalším příkladem spolupráce Městského divadla Zlín s režisérem Janem Antonínem Pitínským, který získal pozornost v celostátním divadelním kontextu. Šlo o společný projekt zlínského divadla a Filharmonie Bohuslava Martinů, který byl připraven u příležitosti 60. výročí založení divadla. Dalšími inscenátory byli dirigent Roman Válek, scénograf Pavel Borák, kostýmy navrhla Michaela Hořejší, dramaturgem byl Vladimír Fekar. Titulní roli ztvárnila Helena Čermáková, dále hráli Dušan Sitek (Pelops), Tomáš Stolařík (Atreus), Radovan Král (Thyestes), Gustav Řezníček (Chrysippos), Petra Hřebíčková (Airopa) a další. Inscenace získala v roce 2006 nominaci na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku a Cenu diváků České televize, a Uznání Rady Zlínského kraje (2007). V roce 2008 ji zlínské divadlo uvedlo v ukrajinském Lvově.
Jiří Štefanides
Zlín: městské divadlo, 2015.