Město Olmütz (Olomouc) pronajímalo divadelní sál, resp. budovu divadelnímu řediteli na základě výběrového řízení. Ředitel musel zpravidla na vlastní náklady pěstovat operu a činoherní žánry. Městské divadlo bylo založeno v roce 1770 a hrálo německy do konce sezony 1919/1920 a pak v letech 1941-1944. Během své existence užívalo tyto názvy:
Königlich-städtisches Nationaltheater in Olmütz 1770-1815
Königlich-städtisches Theater in Olmütz 1815-1920
Deutsches Theater der Hauptstadt Olmütz, resp. I. Deutsches Theater der Hauptstadt Olmütz 1841-1844
Divadelní sály a budovy:
Sál nad masnými krámy, Dolní náměstí 1770-1830
Letní dřevěná aréna před masnými krámy, Dolní náměstí, asi od roku 1771
Letní dřevěná aréna, Rudolfova alej 1854
Městské divadlo, Horní náměstí 1830-1920, 1841-1844
Stále četnější aktivity profesionálních společností v Olomouci a také zhoršující se stav divadelního sálu v hostinci U Černého orla vedl městské zastupitelstvo k rozhodnutí zřídit divadelní sál, který by město pronajímalo divadelním ředitelům. Vybrán byl dům na Dolním náměstí, v těsném sousedství hostince U Černého orla. Dřevěný divadelní sál byl zabudován do podkroví nad masnými krámy. Byl to poměrně komorní prostor: do sálu o rozměrech asi 15 x 30 metrů bylo vestavěno jeviště, parter, dvě pořadí lóží a galerie. Do hlediště se vešlo asi 350 diváků, kteří do divadla museli vystoupat z náměstí po venkovním dvouramenném schodišti. Sál byl zařízen velmi skromně, příslušenství bylo nedostatečné, chyběla šatna pro diváky. Publikum obtěžoval vytrvalý průvan a zejména v letním období zápach z masných krámů, který prostupoval podlahou divadla. Město proto nechávalo pro jarní a letní měsíce postavit na náměstí před divadlem jednoduchou dřevěnou arénu. Název druhého stálého městského divadla na Moravě (první bylo otevřeno v roce 1733 v Brně) ovšem zněl patřičně: Königlich-städtisches Nationaltheater in Olmütz.
Divadelní sál byl stavebně dokončen pravděpodobně na podzim 1770, ale poprvé byl pronajat divadelní společnosti až v roce 1771. Datum zahájení provozu a jméno prvního ředitele nejsou známy. V divadelním sále se konaly také plesy. Interiér poměrně rychle chátral, v roce 1812 sál prošel provizorními opravami. Podmínky pro divadelní život v Olomouci se podstatně zlepšily až v roce 1830 s otevřením velkoryse pojaté nové divadelní budovy na Horním náměstí.
Jiří Štefanides
Olomouc: Univerzita Palackého, 2013.
K tomuto datu existuje nejstarší doklad o provedení opery Wolfganga Amadea Mozarta Die Zauberflöte v Olomouci. Stalo se tak v městském divadle na Dolním náměstí, kdy jeho soubor vedl direktor Carl Hain.
Jiří Štefanides
Wiener Stadt- und Landesbibliothek, sign. C 79508.
Představením hry Charlotty Birch-Pfeifferové Der Sammtschuh oder Das Schloß Greifenstein byl zahájen provoz v novém městském divadle v Olomouci. Budova byla postavena na Horním náměstí naproti radnici na místě po renesančním tzv. Modrém domě, kde přebývali velitelé pevnosti. Stavba podle projektu známého vídeňského architekta Josefa Kornhäusela stála 75 tisíc zlatých a podle současníků se jednalo o jedno z nejkrásnějších a nejlépe zařízených rakouských provinčních divadel té doby. Hlediště půloválného půdorysu s 36 lóžemi, dvěma balkony, galerií a s parterem, který byl původně určen ke stání, mohlo tehdy pojmout až tisíc diváků. Šířka jeviště činila v proscéniu jedenáct metrů a hloubka téměř dvanáct metrů, kterou bylo možné zvětšit až na patnáct metrů. Dekorace a výzdobu divadla dokončili, po úmrtí Matthiase Gaila, Michael Mayr a Josef Scharhan z Vídně. O rok později byl v prvním patře budovy dokončen sál zvaný Reduta, který sloužil plesům a koncertům, jak je tomu ostatně dodnes.
Německy hrající soubor působil v této budově do konce sezony 1919/1920, poté zde bylo zřízeno České divadlo v Olomouci. Němci se do městského divadla znovu vrátili v letech 1941–1944. Nyní v této budově hraje Moravské divadlo.
Jiří Štefanides
Olomouc: Univerzita Palackého, 2013.
V závěru sezony 1842/1843 získal podnikavý ředitel Königlich-städtisches Theater in Olmütz Karl Burghauser řadu vídeňských herců a zpěváků k pohostinským vystoupením. Jedním z nich byl i tehdejší herec k. k. privil. Theater an der Wien Johann Nestroy. Olomoucké publikum dobře znalo Nestroye jako dramatika – „básník frašky“, jak se mu později přezdívalo, u nich patřil k těm nejoblíbenějším. Na městském jevišti pevnostního sídla vystoupil ve čtyřech vlastních kusech a své hostování zahájil jako Weinberl ve frašce Einen Jux will er sich machen (14. 6.). O dva dny později sehrál Sansquartiera ve vaudevillu Dreizehn Mädchen in Uniform a ještě Sebastiana v jednoaktovce Tritschtratsch, a olomoucké hostování pak zakončil jako Titus ve frašce Der Talisman (17. 6.). Bohužel nevíme nic o tom, s jakým ohlasem se jeho kreace v Olomouci setkaly, nepochybně to byla velká divadelní událost. Ani vídeňský tisk, ani brněnské noviny Moravia nebyly obeslány hodnocením zdejších dopisovatelů, zřejmě proto, že končila sezona a začínalo letní období. Nejsou ani doklady, že by se Nestroy ještě někdy do Olomouce vrátil.
Jiří Štefanides
Almanach für Freunde der Schauspielkunst auf das Jahr 1843. Berlin, 1844, s. 216.
Ve dnech 26. 4. - 29. 4. 1853 hostoval v olomouckém městském divadle se členy své společnosti proslulý herec Ira Aldridge (1806-1867), anglicky hrající tragéd černošského původu ze Senegalu. S velkým úspěchem zde ztělesnil titulní role Shakespearových tragédií Othello a Macbeth. Na závěr pobytu sehrál anglicky s domácím německým souborem ještě Shylocka v další Shakespearově tragédii Der Kaufmann von Venedig. V úloze Jessiky vystoupila domácí herečka Anna Rosnerová.
Jiří Štefanides
Dramatik a herec, ředitel městského divadla v Olomouci Friedrich Blum po dvanáct sezon v letech 1847-1859, se pokusil o udržení celoročního divadelního provozu. Investoval do stavby letní dřevěné arény v Rudolfově aleji a tohoto dne ji otevřel odpoledním představením Schillerovy dramatické prvotiny Die Räuber. Aby povzbudil zájem diváků, pro období 14. - 30. 6. 1854 získal pro pohostinská vystoupení předního činoherce Hoftheater in Darmstadt Louise Kühna. V Olomouci sehrál Mefista v Goethově Faustovi (v titulní roli vystoupil domácí herec Friedrich Dieffenbacher), dále Franze Moora v repríze Schillerových Die Räuber, titulní roli v Shakespearově tragédii König Lear a další role. V aréně se hrálo až do 6. 9. 1854, deštivé léto však řediteli způsobilo velkou finanční ztrátu a provoz v aréně nebyl v dalších letech obnoven.
Jiří Štefanides
V městském divadle za ředitele Karla Haaga byla uvedena první opereta Jacquese Offenbacha Die Hochzeit bei Laternenschein (Zasnoubení při lucernách). Toto představení, které vedl kapelník Franz Rafael, můžeme pokládat za definitivní nástup operety do repertoáru olomouckého divadla. Offenbachova jednoaktovka měla u diváků úspěch, během sezony 1859/1860 (do 18. 2. 1860) se hrála celkem šestkrát.
Jiří Štefanides
Představením operety Johanna Strausse Fledermaus (Netopýr) skončilo sto padesát sezon nepřerušeného působení německy hrajícího městského divadla v Olomouci. Český soubor převzal městské divadlo se začátkem sezony 1920/1921. Pro profesionální německá představení uvolnili Češi budovu v dalších dvou letech vždy na jaře na kratší sezonu, v roce 1921 od března do června a v roce 1922 od dubna do července. K představením přijížděl soubor z Brna vedený Rudolfem Beerem. Poté zajišťovaly jednotlivá německá představení soubory z Opavy, Ostravy a Brna formou zájezdů. V Olomouci působili také němečtí ochotníci.
Do městského divadla se vrátil německý soubor obnovený po okupaci Československa nacistickým Německem se začátkem sezony 1941/1942.
Jiří Štefanides
Olomouc: Univerzita Palackého, 2013.
Po určitém váhání se Němci v období protektorátu rozhodli i v Olomouci obnovit v městském divadle stálý německy hrající soubor s názvem Deutsches Theater der Hauptstadt Olmütz. V první sezoně 1941/1942 byl sestaven činoherní soubor a k jeho prvnímu představení byla zvolena pro české obyvatelstvo poněkud kontroverzní historická tragédie Franze Grillparzera König Ottokars Glück und Ende (Sláva a pád krále Otakara). V další sezoně byla obnovena německá opereta s malým baletním souborem a v poslední sezoně 1943/1944 také soubor operní. Zpočátku Němci hráli v městském divadle tři dny v týdnu, později pět dnů. Český soubor musel začít využívat sál v Národním domě a posléze přestavěl na divadlo Lidový dům v Hodolanech. Historicky poslední představení stálého německy hrajícího souboru se v Olomouci uskutečnilo 31. 8. 1944.
Jiří Štefanides
Olomouc: Univerzita Palackého, 2013.
Německy se v Olomouci naposledy hrálo v srpnu 1944. Posledním představením byla v tento den opera Otta Nicolaie Die lustigen Weiber von Windsor (Veselé paničky windsorské). Zákaz veškeré divadelní činnosti v protektorátu počínaje 1. září 1944, který vydaly nacistické úřady, zastavil počínající sezonu 1944/1945 také v Olomouci. Definitivně se tak ukončila i epocha německojazyčného divadla a období existence dvojjazyčné divadelní kultury ve městě.
Jiří Štefanides
Olomouc: Univerzita Palackého, 2013.
Představením Smetanovy Prodané nevěsty v ńastudování Karla Nedbala a v režii Jiřího Fiedlera byl zahájen provoz v Novém divadle. Otevřením budovy, která vznikla úpravou Lidového domu na olomouckém předměstí Hodolany (úprava proběhla podle projektu Lubomíra Šlapety) se vedení Českého divadla vyrovnalo se ztrátou budovy městského divadla, o niž se muselo dělit s německým souborem Deutsches Theater der Hauptstadt Olmütz. Německý soubor působil v městském divadle od sezony 1941/1942 až do uzavření divadel v protektorátu 1. 9. 1944. Soubor Českého divadla hrál také v provizorních podmínkách v Národním domě. Po válce se Nové divadlo (pozdější Hudební divadlo) stalo druhou scénou olomouckého divadla.
Tatjana Lazorčáková