Profesionální činoherní divadlo, otevřeno v roce 1945 v Ostravě.
Divadlo užívalo tyto názvy:
Divadlo mladých 1945-1948
Městské divadlo mladých 1948-1955
Divadlo Petra Bezruče 1955-1980, 1991-dosud
Činohra Petra Bezruče Státního divadla Ostrava 1980-1991
Divadelní sály a budovy:
Katolický dům v Přívozské ulici 1945-1961
Dům kultury pracujících Vítkovic, divadelní sál pro necelých 600 diváků, 1961-1990
Blaník (správní budova), velký sál pro 150 diváků a komorní prostor v suterénu Márnice pro asi 50 diváků, od 1990 dosud
Vzniku druhého profesionálního divadla v Ostravě předcházelo krátké období ochotnických pokusů už v době protektorátu. Po osvobození pod názvem Kytice divadélko působilo do podzimu 1945 na Masarykově náměstí. Nové divadlo se od počátku rozhodlo orientovat na děti a mládež. V současné době je řídí Divadelní společnost Petra Bezruče s.r.o. s podporou víceletého grantu města Ostravy. Po listopadu 1989 se přestěhovalo do správní budovy Blaník.
Druhé ostravské profesionální divadlo (dnes Divadlo Petra Bezruče) zahájilo činnost pod tehdejším názvem Divadlo mladých inscenací hry pro děti Jak se Honza učil bát Jaroslava Pokorného. Hrálo se v režii Karla Dittlera, pozdějšího ředitele divadla (1946-1961) a s výpravou Otakara Schindlera, který se pak dlouhá desetiletí do Divadla Petra Bezruče vracel a spoluurčoval jeho výtvarnou složku. Nové divadlo se od počátku cílevědomě orientovalo na dětského a mladého diváka, této ambice se úplně nevzdalo ani v epoše po listopadu 1989. Sídlo v bývalém Katolickém domě, opraveném po americkém bombardování Ostravy v létě 1944, znamenalo pro divadelní praxi dlouholetou improvizaci. Ke zlepšení podmínek došlo až s přestěhováním do divadelního sálu nového Domu kultury Vítkovic v roce 1961.
Jiří Štefanides
Ostrava: MDM, 1955.
Skupina absolventů DAMU, která se pojmenovala Umění mladých a s počátkem sezony 1959/60 přišla do Divadla Bezruče v Ostravě, se uvedla inscenací dramatizace novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma, v té době celospolečensky pozitivně reflektované. Tragickým milostným příběhem mezi studentem Pavlem a židovskou dívkou Ester, zasazeným do krutého období heydrichiády, hned od počátku dala najevo programovou orientaci na autentické generační divadlo preferující obraz mladé generace v komplikovaném světě 20. století. Autorem dramatizace byl Otakar Blanda, inscenaci režíroval Evžen Němec, výpravu navrhl Luboš Hrůza, hudbu napsal Petr Mandel (absolvent HAMU). Hráli Václav Martinec (Pavel), Nina Divíšková (Ester), František Husák (Čepek), Jan Kačer (Rejšek) a další. Kromě jmenovaných přišli do Ostravy s Janem Kačerem ještě herci Marie Viková, Jana Kočková a Karel Sekera, a také dramaturg Zdeněk Hedbávný. Později byli angažováni Ladislav Mrkvička a Petr Čepek (oba v květnu 1962) a Jiří Hrzán (od sezony 1964/65). V rychlém sledu následovaly další dvě premiéry, Tylova Tvrdohlavá žena (režie Jan Kačer, premiéra 9. 9. 1959) a Učitel tance Lope de Vegy (režie Evžen Němec, premiéra 16. 9. 1959). Divadlo omezilo počet uváděných pohádek ve prospěch večerních představení pro mládež. V Divadle Petra Bezruče začala nová éra, která trvala téměř pět sezon.
Jiří Štefanides
Theatralia, 2013, č. 1, s. 64-80.
Jednou z dramaturgických linií programu Divadla Petra Bezruče byla po příchodu absolventů DAMU aktuální soudobá česká dramatika, která se začala rychle rozvíjet po roce 1956. Jedním z jejích autorů byl spisovatel Ludvík Aškenazy. Ostravská scéna jako první uvedla jeho novou hru Noční host. Nastudoval ji režisér Evžen Němec s výtvarným řešením Otakara Schindlera a s hudbou Petra Mandela. Ve čtyřech nejvíce exponovaných rolích vystoupili František Husák (Emil Kalous), Luděk Eliáš (Alois Remunda), Jiřina Třebická (Jana) a Josef Haukvic (Walter Huppert). K dramatice Ludvíka Aškenazyho se Divadlo Petra Bezruče vrátilo ještě jednou inscenací jeho hry C. K. Státní ženich ve společné režii Saši Lichého a Jana Kačera (premiéra 9. 1. 1962).
Jiří Štefanides
Červený květ, 1960, č. 4, s. 91-92
V překladu Bedřicha Bechera a v objevné dramaturgii Zdeňka Hedbávného se uskutečnilo první české provedení hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Inscenaci režíroval Jan Kačer a vypravil Luboš Hrůza, hudbu napsal Pavel Blatný. Většina rolí byla nastudována v alternacích: hráli Bohuš Václav nebo Jiří Čeporan (Stanley), Jiřina Třebická nebo Štěpánka Ranošová (Stella), Marie Viková nebo Nina Divíšková (Blanche), Josef Kříž nebo Otakar Janda (Mitch), dále Libuše Bartáková (Eunice), Jiří Čeporan (Steve) a další.
Zdeněk Hedbávný, překladatel a publicista, od roku 1965 dramaturg činohry Národního divadla v Praze, významně určoval dramaturgický profil Divadla Petra Bezruče za Kačerova působení. Na jeviště uvedl Ludvíka Aškenazyho, Milana Kunderu, L´udovíta Filana, kromě zmíněného Williamsova díla do repertoáru Divadla Petra Bezruče zařazoval už v první polovině 60. let dramatiku Josefa Topola, Milana Uhdeho, Bertolta Brechta, Friedricha Dürrenmatta, Sławomira Mrożka aj.
Jiří Štefanides
Mladá fronta (Ostrava), 24. 11. 1960.
Působivý obraz krutého světa na příběhu ze 17. století podal Jan Kačer poprvé v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Inscenaci nastudoval ve výpravě Luboše Hrůzy už na scéně v novém působišti v Domě kultury pracujících Ostravy, která byla větší a technicky lépe vybavená, nežli jeviště v bývalém Katolickém domě. Podílel se na ní téměř celý tehdejší soubor: Štěpánka Ranošová (Matka Kuráž), Nina Divíšková (Katrin), Marie Viková (Yvetta), Jeroným Horák (Kazatel) a Václav Martinec (Švejcar), dále Soňa Šimberová, Milada Albínová, Alena Tománková, Otakar Janda, František Husák, Rostislav Volf ml. a další. Dvě hlavní ženské role ztělesnily herečky s malým věkovým rozdílem: Štěpánka Ranošová jako Matka Kuráž měla tehdy 35 let, Nina Divíšková, která představovala její němou dceru Katrin, byla jen o deset let mladší. Matka Kuráž nebyla první a jedinou hrou Bertolta Brechta v Kačerově první ostravské éře. Divadlo Petra Bezruče tehdy ještě uvedlo Johanku z jatek (režie Evžen Němec, premiéra 22. 3. 1961) a Kavkazský křídový kruh (režie Jan Kačer, premiéra, 13. 11. 1962).
Jan Kačer se jako režisér k Matce Kuráži vrátil v nezapomenutelné inscenaci na scéně Národního divadla v Praze (premiéra 16. 10. 1970). Matku Kuráž ztělesnila Dana Medřická, Katrin hrála opět Nina Divíšková v alternaci s Marií Málkovou.
Jiří Štefanides
Theatralia, 2013, č. 1, s. 64-80.
Pouhé tři dny po československé premiéře později velmi diskutované hry Milana Kundery Majitelé klíčů v Olomouci uvedlo její premiéru také Divadlo Petra Bezruče v Ostravě. Nastudoval ji režisér Evžen Němec, výpravu navrhl Otakar Schindler, autorem scénické hudby byl Miroslav Klega. V hlavních rolích se představili Arnošt Borovec (Jiří Nečas), Nina Divíšková (Alena Nečasová), Miloslav Musil (Krůta, v alternaci s Adolfem Minským), Radvana Havelková (Krůtová), Petr Rýdel (Sedláček), Štěpánka Ranošová (Věra) ad. Inscenace vznikala souběžně s činohrou Divadla Oldřicha Stibora, kde ji režíroval hostující Miloš Horanský, a dva olomoučtí představitelé hlavní dvojice postav Nečasových role alternovali s ostravskými herci. Soudobá divadelní kritika pokládala inscenaci DPB za kmenovou v sezoně 1962/1963.
Jiří Štefanides
Červený květ, 1962, č. 7, s. 210-211.
Na začátku sezony 1962/1963 měla ve zdejším divadle premiéru inscenace Nezvalovy hry Milenci z kiosku. Ostravská scéna ji posléze přivezla do Prahy a sehrála v Divadle Jiřího Wolkera, a s velkým ohlasem ji uvedla v lednu 1963 na Přehlídce divadelního umění pro děti a mládež v Brně. Milenci z kiosku v režii Jana Kačera, na scéně Otakara Schindlera a s kostýmy Jaroslavy Schindlerové se stali událostí sezony v celostátním kontextu. Divadelní kritika psala o moderním divadelním výrazu, o interaktivním hereckém projevu, Milence hodnotila jako líbeznou inscenaci s rovnováhou básnivosti a vtipu. Z herců byli vyzdvihováni zejména mladí Daniela Šrajerová (Helena) a Petr Čepek (Andreas), dále hráli Václav Kotva (Simonides), František Husák (Lazar), Bohuslav Čvančara (Benjamin), Adolf Minský (Strýc Sokrates) a další. Divadlo Petra Bezruče začalo být obecně přijímáno jako nositel nových průbojných divadelních tendencí.
Jiří Štefanides
Divadlo, březen 1963, č. 3, s. 31–46.
Před odchodem do Prahy nastudoval Jan Kačer v ostravském Divadle Petra Bezruče jako poslední inscenaci hru slovenského dramatika Igora Rusnáka Lišky, dobrou noc. Text přeložil dramaturg divadla Zdeněk Hedbávný a výpravu navrhl Luboš Hrůza. Hráli Daniela Šrajerová nebo Jiřina Třebická (Jana), Jiří Čeporan (Ředitel), Václav Roštlapil nebo František Husák (Karel), Nina Divíšková (Magda), Ladislav Mrkvička (Honza) a další. V průběhu sezony 1964/1965 se Jan Kačer stal jedním ze zakladatelů Činoherního klubu v Praze a do roku 1966 za ním postupně přišla velká část ostravského souboru: Petr Čepek, Nina Divíšková, Luboš Hrůza, Jiří Hrzán, František Husák, Jiří Kodet, Václav Kotva a Jiřina Třebická – osobnosti, které záhy začaly významně ovlivňovat české divadlo a film. Do Činoherního klubu přinesly to, s čím tak uspěly v Ostravě: autentický herecký projev spojený s osobnostní výpovědí, schopnost improvizace, dynamický hravý projev, smysl pro grotesknost.
Jan Kačer byl po nástupu tzv. normalizace z Činoherního klubu propuštěn (1974). Do Ostravy se vrátil v roce 1976 a setrval zde do roku 1986 jako řádně angažovaný režisér činohry tehdejšího Státního divadla Ostrava.
Jiří Štefanides
Theatralia, 2013, č. 1, s. 64-80.
V době, kdy Jiří Menzel teprve začal připravovat filmovou adaptaci Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky, ostravské Divadlo Petra Bezruče jako první v Československu uvedlo její dramatizaci. Jejím autorem a také režisérem inscenace byl Saša Lichý, výpravu navrhl Otakar Schindler, autorem jevištní hudby byl Jan Tomšíček. Hlavní role ztvárnili Bohuslav Čvančara (Miloš Hrma), Milan Šulc (výpravčí Hubička), Jeroným Horák (Pan přednosta), Štěpánka Ranošová (Paní přednostová), Blanka Meierová (Máša), Alena Tománková (Viktoria Freie), Monika Pošívalová (Zdenička Svatá), Raoul Schránil (Zedniczek) a další. Ostravská kritika přijala inscenaci nejednoznačně.
Lichého dramatizaci uvedlo na začátku sezony 1966/1967 také Západočeské divadlo Cheb v režii Karla Nováčka. Dramatizace Václava Nývlta, která pak byla základem dalších inscenací v českých divadlech, se poprvé hrála až na konci sezony 1979/1980 ve Státním divadle v Brně v režii Ivana Baladi.
Jiří Štefanides
Červený květ, 1966, č. 4, s. 124–125.
V Divadle Petra Bezruče, které tehdy bylo pod názvem činohra Petra Bezruče jedním z šesti souborů nuceně spojených do Státního divadla Ostrava, se uskutečnila československá premiéra divadelní adaptace románu Arťoma Vesjolého Rus krví umytá. Název inscenace Revoluční freska a „opora“ o Leninův citát v programu k inscenaci úspěšně přikryly uvedení kontroverzní inscenace v ideologicky neúprosném prostředí Ostravska. Dílo rozhodně nebylo optimistickým obrazem vítězného bolševického převratu v Rusku v roce 1917 a následující kruté občanské války (sám autor románu v roce 1939 zahynul ve vězení). Inscenaci režíroval Josef Janík ve výpravě Marty Roszkopfové a s jevištní hudbou Vladimíra Studničky. Vystupovalo v ní na třicet herců včetně pracovníků technického provozu. Autorem dramatizace byl Roman Císař, který u Bezručů strávil v letech 1983–1986 své první plnohodnotné angažmá divadelního dramaturga. Podílel se na dalších Janíkových inscenacích (Viktor aneb Dítka u moci básníka a dramatika surrealismu Rogera Vitraca, 1984; Brechtův Baal v československé premiéře, 1986), dramaturgoval Smočkovo absurdní drama Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1984) a Dostojevského Bratry Karamazovy pod názvem Velcí hříšníci (1985) v režii Pavla Palouše, Hellerovu Hlavu XXII. (režie Zdeněk Kaloč, 1985), divadelní adaptaci scénáře Nicholase Baehra k filmu Incident (režie Aleš Kubica, 1986) ad. Průbojnou dramaturgií se Divadlo Petra Bezruče (které se stále orientovalo na mladého diváka) tehdy zřetelně vymykalo z průměru mimopražských scén. Na toto poslední předrevoluční období přirozeně navázalo další směřování Divadla Petra Bezruče po listopadu 1989.
Jiří Štefanides
Scéna, 1986, č. 19, s. 4.
Jedenáctou inscenací ruského režiséra Sergeje Fedotova v českých divadlech byla režie vlastní dramatizace Dostojevského románu Idiot. V ostravském Divadle Petra Bezruče našel vynikající soubor, který byl připraven respektovat poetiku spíše klasického iluzívního divadla zakořeněného v ruské divadelní tradici. V roli Myškina alternovali Josef Kaluža a Michal Moučka, napětí mezi Rogožinem a Nastasjou budovali Norbert Lichý a Lucie Žáčková. Dále hráli Vítězslav Kryške, Zdena Przebindová, Markéta Viktorová, Nikola Birklenová, Kristina Kociánová, Daniel Zaoral a další. Výpravu navrhl Adam Pitra, hudbu napsal Norbert Lichý, dramaturgem byl Martin Režný. Inscenace se na základě hlasování divadelní kritiky v časopise Svět a divadlo dostala do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci v roce 2003. Hrála se do 14. 6. 2006.
V téže anketě a v témže roce získal Sergej Fedotov hlavní cenu za jinou inscenaci, Psí srdce Michaila Bulgakova, kterou nastudoval s dalším ostravským souborem, Komorní scénou Aréna. Obě inscenace vyvolaly velkou pozornost divadelní kritiky na městské divadelní přehlídce Ost-ra-var.
Jiří Štefanides
Svět a divadlo, 2004, č. 2, s. 40–43.
Dramatizaci románu Josepha Rotha Job připravila pro ostravský soubor dramaturgyně Marta Ljubková. Příběh životem zkoušeného židovského kantora přenesl na jeviště režisér Martin Františák (umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v letech 2007–2013), ústřední postavu Mendela Singera svěřil Norbertu Lichému. Za jímavý obraz muže hledajícího spásu v Bohu si Lichý získal nejen přízeň publika, ale také Herecké asociace, která mu udělila Cenu Thálie za mužský herecký výkon v kategorii činohra za rok 2008. V dalších rolích hráli Zdena Przebindová (Debora), Sylvie Krupanská (Miriam), Lukáš Melník (Menuchim), Tomáš Dastlík (Šemarja), Tomáš Krejčí (Jonáš), Kateřina Krejčí (Rabín) ad. Výpravu navrhl Marek Cpin, hudbu napsal Nikos Engonidis, jako choreografka spolupracovala Zoja Mikotová. Inscenace hostovala na Mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Derniéru měla 21. 4. 2010.
Jiří Štefanides
Divadelní noviny, 2009, č. 6, s. 7.
Jevištní uvedení Pestrých vrstev, dramatizace stejnojmenného vyprávění ostravského havíře Ivana Landsmanna, kterou pořídil pro Divadlo Petra Bezruče v Ostravě dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek, nemohlo být více autenticky ostravské – režisérem byl Janusz Klimsza, znalec Ostravska, a hrálo se nikoliv v divadle, které procházelo rekonstrukcí, ale v opuštěném prostředí havířů, v bývalých umývárnách dolu Hlubina. Pro vybraný ostravský slovník, havířský slang a ostravský akcent v řeči samozřejmě měli smysl publikum i herci Lukáš Melník v hlavní roli Ivana, dále Norbert Lichý (Ředitel), Jan Vápeník (Závorka), Tomáš Dastlík (Josef), Jan Vlasák (Luděk), Přemysl Bureš, Dušan Urban a další. Pestré vrstvy získaly v anketě kritiků Divadelních novin cenu za nejlepší inscenaci roku 2011 v kategorii Alternativní divadlo. Inscenace měla derniéru 4. 6. 2014.
Jiří Štefanides
Divadelní noviny, 2011, č. 13, s. 5.
Na dramatizaci románu Emily Brontëové pro inscenaci v Divadle Petra Bezruče v Ostravě se podíleli režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Marta Ljubková. Nejen publikum, ale i divadelní kritiku zaujal neobvyklý dramaturgicko-režijní výklad, který tradiční příběh romantické lásky až na hranici sentimentu nahradil obrazem násilí jako principu mezilidských vztahů. V hlasování divadelních kritiků pro udělení Cen Alfréda Radoka za rok 2012 se inscenace dostala do užší nominace hned ve třech kategoriích: za mužský herecký výkon Tomáš Dastlík (Heathcliff), za ženský herecký výkon Sylvie Krupanská (Kateřina Earnshawová a Kateřina Lintonová) a jako nejlepší inscenace roku. Dále hráli Lukáš Melník (Hindley Earnshaw a Hareton Earnshaw), Ondřej Brett, Tereza Vilišová, Kateřina Krejčí, Dušan Urban a další. Výpravu navrhl Marek Cpin.
Jiří Štefanides
Divadelní noviny, 2012, č. 5, s. 4.
Komedie skotského dramatika Daniela Craiga Jacksona Můj romantický příběh se v režijní interpretaci Daniela Špinara a hereckého souboru Divadla Petra Bezruče stala spíše smutným až depresivním obrazem marného hledání pevnějšího vztahu mezi zklamanými single třicátníky. Ostravská inscenace se vymykala z jiných výkladů této hry, většinou sledujících lehčí zábavu, natolik, že získala ve výročních anketách za rok 2013 několik ocenění. Cena Marka Ravenhilla jí byla udělena za nejlepší inscenaci nového textu. Představitelka Amy Tereza Vilišová pak obdržela hned dvě individuální ocenění za ženský herecký výkon: Výroční cenu Thálie, kterou jí udělila Herecká asociace, a Cenu Alfréda Radoka, za níž stála anketa divadelních kritiků časopisu Svět a divadlo. Partnerem Terezy Vilišové na jevišti byl Ondřej Brett (Tom), dále hráli Sylvie Krupanská (Alison), Lukáš Melník nebo Albert Čuba j. h. (Calvin) a Markéta Haroková (Saša). Hru přeložil Jakub Škorpil, text upravili režisér a dramaturgyně Ilona Smejkalová, hrálo se ve výpravě Lucie Škandíkové.
Tereza Vilišová byla členkou Divadla Petra Bezruče v letech 2004–2013. V roce 2007 ji režisér Jan Mikulášek obsadil do role Taťány v Puškinově Evženu Oněginovi, v roce 2012 ztělesnila Chloé ve Vianově Pěně dní (režie Anna Petrželková). Za ocenění její interpretace Amy lze považovat i následující nabídku angažmá do činohry Národního divadla v Praze.
Jiří Štefanides
Svět a divadlo, 2014, č. 5, s. 50–61.
Základem inscenace Martina Františáka, režiséra řady divadelních obrazů českého venkova/maloměsta viděného dnešníma očima, se stala dramatizace stejnojmenného psychologického románu Jaroslava Havlíčka, jejímiž autory byli Martin Velíšek a Ivan Rajmont. Štěpánku Kiliánovou ztvárnila Sylvie Krupanská, roli Pavla Maliny, kterého ve filmové adaptaci Juraje Herze nezapomenutelně zahrál Petr Čepek, převzal Lukáš Melník. Za přerod Štěpy z naivního venkovského děvčete v racionálně jednající ženu, která musí s velkou mravní silou zvládat lidsky a společensky nezvladatelné, byla Sylvie Krupanská nominována divadelní kritikou do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka za rok 2014 za nejlepší ženský herecký výkon. Výpravu navrhl Marek Cpin, dramaturgyní byla Daniela Jirmanová, hudbu napsal Nikos Engonidis. Inscenace se na repertoáru udržela více než pět let (derniéra 13. 6. 2019).
Sylvie Krupanská setrvala v angažmá v Divadle Petra Bezruče v letech 2007–2014. Často hrála velké role v inscenacích Jana Mikuláška: Olgu v Puškinově Evženu Oněginovi (2007), Julii v Orwelově 1984 (2009) a dvojroli Kateřiny Eearnshawové a Kateřiny Lintonové v inscenaci Na větrné hůrce (2012). V další inscenaci Martina Františáka (Rostandově Cyranovi, 2010) ztvárnila Roxanu. Pro oba tvůrce, Sylvii Krupanskou i Martina Františáka, byly Petrolejové lampy jejich poslední inscenací v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče.
Jiří Štefanides
Svět a divadlo, 2015, č. 3, s. 10–23.
Divadlo Petra Bezruče uvedlo premiéru klasické tragédie bratří Mrštíků v režijní interpretaci tehdejší umělecké šéfky divadla Janky Ryšánek Schmiedtové a v úpravě textu, na které se režisérka podílela s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou. Výpravu s originálním scénografickým řešením navrhla Lucie Labalová, hudbu napsal Ivan Acher, na pohybovém aranžmá spolupracovala Jitka Adamíková. Na inscenaci se podíleli zástupci několika hereckých generací divadla: Maryšu a Francka představovali Pavla Gajdošíková a Vojtěch Říha, Lízala a Lízalku Norbert Lichý a Markéta Haroková, dále hráli Dušan Urban (Vávra), Marcela Čapková (Horačka), Kateřina Krejčí (Strouhalka) a další. Babičku pohostinsky ztělesnila Marie Viková, která do Divadla Petra Bezruče přišla s Kačerovým ročníkem absolventů DAMU v roce 1959. V herecky výjimečné inscenaci nejvíce pozornosti vyvolal výkon Pavly Gajdošíkové. Za Maryšu získala Cenu divadelní kritiky, nominaci na Cenu Thálie za nejlepší ženský herecký výkon a moravskoslezskou Cenu Jantar za rok 2018.
Pavla Gajdošíková byla členkou Divadla Petra Bezruče v letech 2010–2020. Hrála například v inscenaci Úklady a láska Friedricha Schillera (Luisa, Žofie, režie Mikoláš Tyc, 2016), těsně před odchodem z Ostravy ztělesnila Markétku v inscenaci Bulgakovova Mistra a Markétky (režie Alexandr Minajev, 2019). V roce 2020 získala stálé angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou.
Jiří Štefanides
Svět a divadlo, 2018, č. 2, s. 56–67.
Jevištní ztvárnění neveselého příběhu prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové/Zdeňka Koubka rezonovalo se současnou transgenderovou diskusí natolik, že vyvolalo široký zájem celostátní kritiky. V anketě časopisu Svět a divadlo Ceny divadelní kritiky za rok 2019 bylo oceněno jako nejlepší inscenace roku, Jakub Burýšek za ztvárnění role Zdeny Koubkové získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon a navíc ocenění Talent roku 2019. Inscenaci nastudoval v autorské režii Tomáš Dianiška, výpravu navrhla Lenka Odvárková, hudbu napsal a vybral Matej Štesko. Na dramaturgii se podíleli David Košťák a Kateřina Menclerová. V premiérovém obsazení se ve značném počtu postav střídali Pavla Gajdošíková, Markéta Matulová, Vojtěch Říha, Milan Cimerák, Vojtěch Johaník a další. Ohlas této inscenace přispěl k tomu, že Divadlo Petra Bezruče v Ostravě se ve zmíněné anketě octlo také v užší nominaci pro kategorii Divadlo roku. Tomáš Dianiška kromě toho získal i cenu za nejlepší českou hru poprvé uvedenou na jevišti.
Jiří Štefanides
Lidové noviny, 4. 11. 2019, s. 8.
Po necelých dvou letech od premiéry vynikající inscenace Transky, body, vteřiny se ostravské Divadlo Petra Bezruče vrátilo ke spolupráci s Tomášem Dianiškou. Výsledkem byla inscenace Špinarka věnovaná již uzavřenému životnímu příběhu zpěvačky Věry Špinarové, jedné z nejznámějších popových hvězd Ostravy. V režii autora textu, s výpravou Lenky Odvárkové, v dramaturgii Anny Smrčkové, s hudbou Mateje Šteska a s živým hudebním doprovodem excelovala herecky, ale také pěvecky představitelka titulní role Markéta Matulová. V každoročním hlasování divadelních kritiků v anketě časopisu Svět a divadlo obdržela hned dvě ocenění: za nejlepší ženský herecký výkon v roce 2021 a v kategorii Talent roku. Dianiška získal v téže anketě cenu za nejlepší poprvé uvedenou českou hru. V inscenaci dále hráli Kateřina Krejčí (Mamka) a Jakub Burýšek (Luboš), vždy několik dalších postav představovali Vojtěch Johaník, Dušan Urban, Julie Goetzová, Jáchym Kučera a další. Inscenaci uvedla v přímém přenosu 1. 9. 2022 ČTart.
Jiří Štefanides
Svět a divadlo, 2021, č. 5, s. 118–120.
Dlouhou řadu strhujících postav otců v Divadle Petra Bezruče uzavřel Norbert Lichý rolí Andrého v inscenaci černé komedie Floriana Zellera Otec. Divadelní kritika konstatovala, že zobrazením vnitřního světa stárnoucího muže postiženého Alzheimerovou chorobou poskytl divákům mimořádně silný emocionální zážitek. Inscenaci nastudoval režisér Jan Holec (od roku 2019 umělecký šéf divadla), výpravu navrhla Pavla Kamanová a hudbu napsal Nikos Engonidis. Hrálo se v překladu Michala Zahálky, dramaturgem byl Peter Galdík. V komorní inscenaci dále hráli Markéta Haroková (Anne), Lukáš Melník (Pierre), Barbora Křupková (Laura), Jáchym Kučera (Muž) a Magdaléna Holcová (Žena).
Za Andrého získal Norbert Lichý v hlasování kritiků časopisu Svět a divadlo Cenu divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon v kategorii činohra za rok 2023 a moravskoslezskou Cenu Jantar. Byla to jeho poslední role na divadle, 16. 1. 2024 nečekaně zemřel. Inscenace se tak dočkala pouze třinácti představení.
Jiří Štefanides
Lidové noviny, 24. 10. 2023, s. 7.
Herečka Štěpánka Ranošová (nar. 1926) prožila téměř celou svou tvůrčí dráhu v rodné Ostravě. Byla už mezi členy ochotnického Divadla Kytice, které se formovalo na konci války. Jedinou sezonu 1947/1948 strávila v Beskydském divadle v Novém Jičíně, a pak se vrátila do Ostravy do tehdejšího Divadla mladých, pozdějšího Divadla Petra Bezruče. Zde vytrvala až do konce své herecké kariéry (1987). Mezi více než 130 rolemi zřetelně vystupují úkoly v české dramatice. Ztvárnila titulní roli v Tylově Tvrdohlavé ženě (režie Jan Kačer, 1959), ve čtyřiceti letech Lízalku v Maryše bratří Mrštíků (režie František Čech, 1966), Kostelničku v Jenůfě podle Její pastorkyně Gabriely Preissové (režie Pavel Palouš, 1975). Herecky se podílela i na řadě významných inscenací soudobé původní tvorby: hrála Věru v Kunderových Majitelích klíčů (režie Evžen Němec, 1962) a rovněž postavu Věry v Topolově Konci masopustu (režie Saša Lichý, 1963), Paní přednostovou v prvním divadelním provedení Ostře sledovaných vlaků (v dramatizaci a režii Saši Lichého, 1966). Uspěla však i v rolích světového dramatu: ztvárnila Stellu v čs. premiéře hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha (režie Jan Kačer, 1960), byla první Kačerovou Matkou Kuráží v inscenaci hry Matka Kuráž a její děti Bertolta Brechta (1961), v čs. premiéře hry Petera Shaffera Equus (režie Pavel Palouš, 1979) představovala Matku hlavního hrdiny Alana Stranga (v podání Zdeňka Žáka) aj. Na konci své dráhy několikrát hostovala v inscenacích činohry Národního divadla moravskoslezského: mj. hrála Babičku Mlynáře (Jan Fišar) v Jiráskově Lucerně (režie Radovan Lipus, 1998) a chůvu Anfisu v Čechovových Třech sestrách (režie Juraj Deák, 2001).
Štěpánka Ranošová spolupracovala s rozhlasem, natočila několik filmů a řadu televizních inscenací. V paměti diváků patrně nejvíce utkvěly její postavy tvrdých až nelítostných venkovských žen v ostravských televizních seriálech. Vznikaly zpravidla podle literárních předloh a jejich režisérem byl nejčastěji Alois Müller (Haldy podle románu Anny Marie Tilschové, 1973; Kamenný řád podle románu Vojtěcha Martínka, 1975; Stavy rachotí, opět podle předlohy Vojtěcha Martínka, 1983) ad.
Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra jí udělila Herecká asociace v Národním divadle 5. 10. 2024. V témže roce Štěpánka Ranošová obdržela Cenu města Ostravy.
Jiří Štefanides
Olomouc: Univerzita Palackého, 2011.
Poslední inscenací divadla Kytice bylo pásmo poezie Chléb s ocelí z díla Františka Hrubína, Františka Halase a Stanislava Kostky Neumanna. Hrálo se v režii Oldřicha Daňka a na scéně Otakara Schindlera, tehdy mladých začínajících divadelníků. V poválečných měsících členy divadla byli také Štěpánka Ranošová, Zdeněk Dřevojánek, Radim Koval, Lubomír Halka, Jarmila Berková a další.
Jiří Štefanides
V režii hostujícího Miloše Horanského uvedl činoherní soubor Divadla Oldřicha Stibora premiéru inscenace modelového dramatu Milana Kundery Majitelé klíčů, která potvrdila dramaturgickou objevnost i tvůrčí vyspělost olomoucké scény v celostátním divadelním kontextu. Výpravu navrhla hostující Eva Václavková, autorem scénické hudby byl Miroslav Klega. Do dvojice mladých manželů Jiřího a Aleny Nečasových režisér obsadil Zdeňka Ornesta a Miluši Hradskou, v dalších rolích vystoupili Miroslav Musil, Vlasta Kleinová, Věra Kološová, František Řehák, Bořík Procházka a další. Zdeněk Ornest a Miluše Hradská současně alternovali ve stejných rolích i v inscenaci Majitelů klíčů v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde titul nastudoval režisér Evžen Němec. Premiéra v Ostravě se uskutečnila o tři dny později 17. 4. 1962, v pražském Národním divadle v režii Otomara Krejči až 29. 4. 1962. Kunderova hra patřila k těm, které na počátku 60. let 20. století vyvolaly intenzivní celospolečenskou diskusi, s velkým ohlasem byla uváděna i v zahraničí.
Tatjana Lazorčáková