Vystřídalo tyto názvy:
Krajské divadlo loutek 1953-1969; 1979-1981
Loutkové divadlo Ostrava 1969-1979
Státní divadlo Ostrava - Loutková scéna 1980-1990
Divadlo loutek 1990-dosud
Působiště:
Sál amatérské loutkové scény Dřevěné království (Masarykovo náměstí 33, dříve náměstí Lidových milicí) 1953-1999
Společenský dům Ostrava - Bartovice 1968-1972 (zájezdový provoz po dobu rekonstrukce domovské scény)
Nově postavená budova na Černé louce (Pivovarnická ulice) 1999-dosud
Divadlo loutek bylo založeno na základě rozhodnutí Krajského národního výboru v Ostravě v rámci budování profesionální sítě loutkových scén v krajských městech. Dvanáctičlenný soubor, složený z ochotnických loutkářů a činoherců Městského divadla mladých, začal provizorně působit v prostorách bývalé amatérské scény Dřevěné království, kterou převzal a v níž působil až do roku 1990. Jeho vedením byl pověřen dlouholetý amatérský loutkář Zdeněk Hapala. Nově založená loutková scéna se měla soustředit repertoárem na děti předškolního věku a nejnižších tříd základních škol. V roce 1980 byl soubor v rámci centralizace přiřazen ke Státnímu divadlu Zdeňka Nejedlého (dnešní Národní divadlo moravskoslezské), v roce 1990 získal znovu samostatnost. V roce 1999 se soubor přestěhoval do nové divadelní budovy postavené na Černé louce, s kapacitou hlediště 176 diváků a s portálovým jevištěm přizpůsobeným pro všechny typy loutek. V roce 2011 vznikla suterénní přístavbou tzv. alternativní scéna, sál s variabilním hledištěm spojeným s venkovním amfiteátrem.
Tatjana Lazorčáková
Pravidelný provoz Divadla loutek byl zahájen ruskou národní pohádkou Děda Mráz v překladu Kamila Horáka, úpravě Ladislava Buše a režii Zdeňka Hapaly, zakládajícího ředitele divadla. Vedení po něm převzala Šárka Babrajová (1957-1972), v dalších letech divadlo vedli Zdeněk Miczko (1972-1990), Miroslav Vildman (1990-1991) a Jarmila Hájková (1991-dosud).
Tatjana Lazorčáková
Ostrava: Divadlo loutek Ostrava, 2013.
V Divadle loutek pohostinsky nastudoval režisér Jan Kačer básnický text Josefa Kainara Zlatovláska. Výjimečnost inscenace byla v syntéze loutek, masek a živých herců, v důrazu na poetičnost textu a civilnost herectví. Na inscenaci se podíleli výtvarník Otakar Schindler a hudebník Petr Skoumal, stálí spolupracovníci i u dalších Kačerových inscenací v Divadle loutek (Carlo Gozzi: Král jelenem, 1976; Johannes doktor Faust, 1978; Zdeněk Florian: Hrdina chce žít, 1978). Zlatovláska získala ocenění na Skupově Plzni 1977 a je označována za převratnou inscenaci v historii českého loutkářství.
V roce 1977 dalo Divadlo loutek prostor pro vznik Komorní scény Státního divadla Ostrava. V jejím rámci byly nastudovány Kačerovy činoherní inscenace se zapojením loutkářů (například Rostandův Cyrano z Bergeracu, 12. 11. 1977, a Shakespearova Bouře, 24. 1. 1981).
Tatjana Lazorčáková
Ostrava: Divadlo loutek Ostrava, 2013.
V režii loutkoherce a režiséra Petra Nosálka měla v Divadle loutek premiéru Kytice Karla Jaromíra Erbena. V dramaturgii Hermíny Motýlové obsahovala balady Vrba, Vodník, Zlatý kolovrat a Svatební košile. Nápaditost a hravost inscenace zajistilo propojení několika typů loutek ve výpravě Tomáše Volkmera, písničky s hudbou Pavla Helebranda i herectví Jiřího Sedláčka, Marie Kočkové, Vladislava Georgieva, Ivana Fellera aj. Do své první derniéry v roce 1997 dosáhla 165 repríz, v roce 2000 byla uvedena v obnovené premiéře (v mírně změněném obsazení) a nominována v anketě Divadelních novin na nejlepší inscenaci roku 2000 (derniéra 2004). Inscenace získala uznání na zahraničních festivalech v Drážďanech, Varšavě, Toruni a cenu za nejlepší režii na světovém festivalu loutkářského umění v Praze.
Tatjana Lazorčáková
Ostrava: Divadlo loutek Ostrava, 2013.
V Divadle loutek začal první ročník mezinárodní soutěžní přehlídky Spectaculo Interesse, která se od té doby koná pravidelně jako bienále (výjimkou byl rok 2021, kdy byl 14. ročník zrušen v souvislosti s covidovou pandemií). Cílem je představit nejvýraznější inscenace a projekty z celého světa v soutěžích i nesoutěžních představeních. Ceny uděluje odborná porota (hlavní cena Grand Prix od 1997), posléze i studentská a dětská porota (od 2003). O první ročník přehlídky se v roce 1995 zasloužila tehdejší ředitelka Jarmila Hájková s dramaturgyní Hermínou Motýlovou, konal se za finančního přispění Magistrátu města Ostravy a během osmi dnů na něm odehrálo 19 souborů 30 představení. Od roku 1999 (3. ročník) se programová nabídka rozšířila o pouliční loutkové divadlo, alternativní i nezávislá seskupení (například Divadlo Continuo, Studio dell’arte, Studio Dům, Divadlo bratří Formanů, La Putyka Rosti Nováka či Divadlo DNO Jiřího Jelínka). Festival se otevírá také nonverbálnímu pohybovému divadlu a performancím s předměty (např. nizozemský performer Duda Paiva nebo nizozemský loutkář Neville Tranter). Pravidelnou součástí se staly dílny a diskusní semináře, výstavy a setkání laické i odborné veřejnosti. V současnosti se jedná o prestižní světový festival s produkcemi na hlavní i alternativní scéně Divadla loutek Ostrava, v ostravských ulicích, ve Staré Aréně, v Dolu Landek, v galerii Plato, na Janáčkově konzervatoři a v dalších prostorech. Délka trvání se ustálila na pěti dnech, v jejichž průběhu je odehráno více třicet představení. Vedle loutek, předmětů a objektů se od roku 2019 prosazují v produkcích audiovizuální technologie, počítačová animace nebo práce s virtuální realitou. Festival je realizován za finanční podpory statutárního města Ostrava, Moravskoslezského kraje, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury České republiky, dalšími partnery jsou časopisy Loutkář a Divadelní noviny, Česká televize a další.
Tatjana Lazorčáková
Ostrava: Divadlo loutek Ostrava, 2023.
V ostravském Divadle loutek proběhl pod názvem Divadelní pouť bez bariér první ročník nesoutěžní přehlídky tematicky zaměřené na dětského diváka se zdravotním handicapem a speciálními potřebami. Přehlídka se konala pravidelně až do roku 2016 jako bienále (v sudém roce střídala festival Spectaculo Interesse). Cílem byla reflexe daného tématu v umění a integrace dětí s handicapem mezi zdravé vrstevníky. Původní koncepce se postupně proměňovala a z úzce zaměřené akce se vyprofilovala mezinárodní multižánrová přehlídka celostátního dosahu s tematicky rozšířenou programovou nabídkou pro diváky různého věku i zájmu. V rámci 8. ročníku (2014) došlo k přejmenování na Divadlo bez bariér, které odpovídalo tematickému zaměření na „překračování hranic mezi námi i v nás“ – ve smyslu odstraňování nejen zdravotních a mentálních, ale i národnostních, etnických, názorových, generačních či kulturních bariér, tabu a stereotypů. Vedle loutkových představení pro děti se v programu objevily taneční a cirkusové produkce (Losers Cirque Company, Divadlo Ponec, Lenka Vagnerová & Company), činoherní představení pro mládež i dospělé či akce pro rodiče s dětmi (MeetFactory, Divadlo v Řeznické, Buchty a loutky, Divadlo Archa, Divadlo Líšeň aj.). V doprovodném programu se realizovaly výstavy, semináře pro pedagogy a rodiče, besedy, tvůrčí dílny, výstavy. Po 9. ročníku (v roce 2016) se Divadlo loutek Ostrava rozhodlo festival dále nepořádat. Jeho organizaci převzal ostravský soubor Bílá holubice, který realizoval 10. ročník (2020) a vrátil se k původnímu názvu Divadelní pouť bez bariér. Hlavním posláním se stalo propojení profesionálního a integrovaného umění.
Tatjana Lazorčáková
Ostrava: Divadlo loutek Ostrava, 2023.
Jednou z linií prosazovanou v Divadle loutek režisérem Petrem Nosálkem a dramaturgyní Hermínou Motýlovou byly inscenace pro dospělé publikum, mezi něž se zařadila česká premiéra veršované bajky Ivana Andrejeviče Krylova Trumf, uvedená v alternativním prostoru zkušebny. Text v překladu Hany Vrbové byl nastudován ve scénické výpravě a s loutkami Dáši Nesvedové, v kostýmech Evy Kotkové a s hudbou Nikose Engonidise. K úspěchu přispělo autentické herectví a zpěv Edity Bandyové, Nikose Engonidise, Jany Zajacové, Miroslava Kudely aj. Inscenace, která byla označena za vrchol přehlídky Ost-ra-var 2001, získala ocenění na Skupově Plzni 2002, účastnila se festivalů v Rakousku a Polsku a záznam odvysílala Česká televize.
Tatjana Lazorčáková
Ostrava: Divadlo loutek Ostrava, 2013.
Poslední inscenací divadla Kytice bylo pásmo poezie Chléb s ocelí z díla Františka Hrubína, Františka Halase a Stanislava Kostky Neumanna. Hrálo se v režii Oldřicha Daňka a na scéně Otakara Schindlera, tehdy mladých začínajících divadelníků. V poválečných měsících členy divadla byli také Štěpánka Ranošová, Zdeněk Dřevojánek, Radim Koval, Lubomír Halka, Jarmila Berková a další.
Jiří Štefanides