Bylo založeno v roce 1959 jako amatérský soubor pěstující kabaret. Profesionalizovalo se v sezoně 1960/1961, zaniklo v roce 1992.
Vystřídalo tyto názvy:
Večerní Brno 1959–1960
Satirické divadlo Večerní Brno 1960–1988
Brněnská divadla 1988-1990 (spolu s Divadlem bratří Mrštíků a Loutkovým divadlem Radost)
Divadlo u Jakuba 1990–1992
Působiště:
Loutkové divadlo Radost 1959/1960
Lidový dům 1960
Juranův dům 1960–1965
Divadlo u Jakuba 1966–1992
Vznik nového brněnského divadla vyvolala potřeba nahradit podřadné estrády kvalitním kabaretem. Hlavními zakladateli byli herec Lubomír Černík, právník a skladatel Ladislav Štancl a herec Ladislav Suchánek, který stál v čele Estrádního jednatelství, jež tento podnik organizačně zaštítilo. Navázali spolupráci s autory z brněnského rozhlasu (Vladimír Fux, Miroslav Skála, Vlastimil Pantůček a Karel Tachovský), soubor doplnili herci z Divadla Julia Fučíka, režií prvních dvou pořadů se ujala rozhlasová režisérka Olga Zezulová-Walterová.
První premiérou bylo kabaretní pásmo Večerní Brno, složené ze scének a písniček volně spojených společným rámcem imaginárních novin. Na textu participovalo devatenáct převážně českých autorů. Pořadem provázeli Lubomír Černík a Vilém Lamparter, kteří po vzoru Osvobozeného divadla glosovali na forbíně soudobé společenské dění. Dále účinkovali Ladislav Suchánek, Dobroslav Riegel, Zdeněk Janč, Eva Bojanovská (později známá zpěvačka Eva Pilarová), Dagmar Ježková-Černíková, Blažena Rýznarová, Libuše Přichystalová ad. Scénu s použitím ilustrací Milana Zezuly vytvořil Vojtěch Štolfa, kostýmy Olga Babrajová, hudebně spolupracoval Ladislav Štancl a choreograficky Zdeněk Janč.
Během prvních dvou sezon převažovala ve Večerním Brně kabaretní pásma typu skládaných pořadů, založená na kabaretiérském a konferenciérském umění Lubomíra Černíka, ve kterých se však jednalo spíše o satiru komunální. Kritika divadlo chválila hlavně za snahu vyjádřit se aktuálně k současnosti. Již od začátku se Večerní Brno zařadilo mezi nejvýznamnější scény malých forem šedesátých let.
Klára Hanáková
Další zdroj:
Milada Haluzová: Satira pod Špilberkem. Svět v obrazech, 1959, č. 46, s. 18-19.
Praha: Orbis, 1965
Díky stálému ohlasu diváků i příznivému přijetí u kritiky se v sezoně 1960/1961 Večerní Brno profesionalizovalo a v názvu se objevilo žánrové zaměření (Satirické divadlo Večerní Brno). První premiéru zde měla satirická revue Pozor, hodný pes!. Od předchozích kabaretních pásem skládaného typu se poprvé vyznačovala ucelenějším dramatickým tvarem s poměrně jednotným syžetem, který se svou formou podobal hrám Osvobozeného divadla. Revue kmenových autorů Miroslava Skály a Vladimíra Fuxe varovala nejen před přetechnizovanou společností, ale také před lidmi samotnými, a zároveň útočila proti prefabrikovanému veselí. Do ústřední dvojice, která prochází celým dějem a na forbínách komentuje aktuální události doby, obsadil Evžen Sokolovský, režisér Mahenovy činohry a zanedlouho umělecký šéf Večerního Brna, Lubomíra Černíka (Nestroj) a nově příchozího Jiřího Letenského (Stroj). Vedle stávajících herců divadla Ladislava Suchánka (Předseda) a Dagmar Ježkové-Černíkové (Tina Marie) se v dalších rolích uplatnili nováčci: Jiří Jurka (Adam), Ivana Zejdová (Eva), Miroslav Výlet (Božídar Klakson), Marie Beránková (Zástupkyně), Miloš Bohdálek (Tvrďák), Zdeněk Blažek (Alois Mudruňka). Výpravu využívající karikaturních kreseb vytvořila Věra Fridrichová, na pohybové složce spolupracovala Jiřina Ryšánková a hudbu skladatele Zdeňka Petra interpretovala rytmická skupina Ladislava Štancla.
Klára Hanáková
Diplomová práce. Brno: FF MU, 2002
Nový umělecký šéf Večerního Brna Evžen Sokolovský (1961–1967) si uvědomoval, že k rozvinutí satiry s širokým společenským dopadem je třeba nahradit skládaná kabaretní pásma tvarově ucelenějšími hrami. Na jaře 1962 se proto obrátil na Vladimíra Fuxe, aby přepracoval Hamleta III. od E. F. Buriana do aktuálního satirického tvaru. Již Burianova inscenace v roce 1937 vyvolala negativní reakce v řadách levicové kritiky, protože napadala Stalinův kult osobnosti. Ve Fuxově případě byla navíc posílena současnými narážkami a komentáři hrobnické dvojice, jejíž výstupy na forbíně se vztahovaly k aktuálnímu dění.
Ústřední role Hrobníků svěřil režisér Sokolovský Lubomíru Černíkovi a Jiřímu Jurkovi, další postavy ztvárnili hostující herec Mahenovy činohry Josef Štefl (Hamlet), Ladislav Suchánek (Fengo), Marie Beránková (Geruta), Miroslav Výlet (Polonius a William Charleack), Stanislava Klapková (Ofelie), Zdeněk Duss (Laertes), Jiří Štědroň (Rosenkranz), Zdeněk Blažek (Guildenstern a Duch otce Hamleta) a Dagmar Ježková-Černíková (Kate). Výpravu vytvořil Jaroslav Jiří Janeček, hudbu složil Ladislav Štancl a na pohybové složce spolupracoval Luboš Ogoun ze Státního divadla Brno. Inscenací, pojatou formou divadla na divadle, resp. cirkusu na divadle, začalo vrcholné období politické satiry Večerního Brna, která se navíc opírala o původní autorskou tvorbu a budila tak celostátní pozornost u kritiků i diváků.
Klára Hanáková
In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada teatrologická 54, 2005, Q8
Satirická hra Drak je drak čili kterak Žužličtí k rozumu přišli trojice autorů Miroslava Skály, Vladimíra Fuxe a Vlastimila Pantůčka byla travestií Dykova Ondřeje a draka. Na pozadí příběhu městečka, ve kterém si jeho obyvatelé vymyslí existenci draka, aby zakryli vlastní prohřešky, se odhalovaly nejrůznější nešvary socialistického Československa. Druhou rovinu hry představovaly výstupy na předscéně v podání ústřední dvojice postav, místního strážníka Šmidry a občana Honzy, kteří se po vzoru Osvobozeného divadla kriticky vyjadřovali k aktuálnímu dění.
Režisér Evžen Sokolovský inscenaci pojal opět formou divadla na divadle, jako vystoupení kočovné divadelní „šmíry“. Výpravy se ujal dvorní scénograf Vladimír Bernard Růžička, hudbu složil a orchestr dirigoval Ladislav Štancl, choreografii nacvičil Luboš Ogoun a dramaturgicky vše ohlídal Vladimír Fux. Z herců byli kromě Lubomíra Černíka (Šmidra) recenzenty vyzvedáváni Ladislav Suchánek (Náčelník a Principál), Miroslav Výlet (Kovář), Marie Beránková (Učitelka), Karel Augusta (Zelinář), s menšími rozpaky byli přijímáni druhý z komentátorů Dobroslav Riegel (Honza), Zdeněk Duss (Magistr), Jiří Jurka (Bivoj) a Zdeněk Blažek (Purkmistr). Dále hráli Dagmar Ježková-Černíková, Stanislava Klapková, Jiří Štědroň a Blažena Kramešová.
Takzvaná „nejlidovější“ hra Večerního Brna se stala na dva roky nejuváděnějším divadelním titulem v Československu: v roce 1963 ji uvedlo celkem 22 profesionálních divadel a v polovině následujícího roku figurovala na repertoáru 16 z nich.
Klára Hanáková
Brno: I.D.E.A., 1999
Milan Uhde napsal na objednávku pro divadlo hru Král-Vávra, jež spolu s inscenacemi Hamlet IV. (1962), Drak je drak (1963) a Akce H (1963) představuje vyvrcholení satirické linie Večerního Brna, ale i českého divadelnictví vůbec, neboť z hlediska satirického žánru nebyla tato hra dosud překonána. Král-Vávra vznikl travestií Havlíčkova Krále Lávry jako ostrá satira na tehdejší společenskou a politickou situaci v Československu. Na konečné podobě textu se spolupodílel celý soubor, proto mu Uhde hru i dedikoval.
Do rolí vládnoucího triumvirátu obsadil režisér Evžen Sokolovský Zdeňka Blažka (Král-Vávra), Miroslava Výleta (Kukulín) a Ladislava Suchánka (Starý Vrba). Jejich antagonisty, dva novináře Červíčka a Kolíčka, kteří po vzoru Osvobozeného divadla procházejí celou hrou, ztvárnili Karel Augusta a Ladislav Frej, na forbínách je tentokrát nahradila zpěvačka v podání Ljuby Hermanové jako tzv. Svědomí hry. V ostatních rolích vystoupili Jiří Jurka (Šéfredaktor), Bohdan Denk (Archivář) a Zdeněk Duss, Dobroslav Riegel, Jiří Ouřada, Vlasta Kalendová, Marie Beránková, Stanislava Klapková (Lid obojího pohlaví). Výpravu vytvořil dvorní scénograf divadla Vladimír Bernard Růžička, původní šansony složil kmenový skladatel Ladislav Štancl a dramaturgie se ujal nově příchozí Jiří Flíček.
Inscenace ihned vyvolala ostré polemiky. Rozporné přijetí, obrovské ohlasy ve společnosti a potřeba stranických funkcionářů obhájit správnost uvedení vedly k uspořádání besedy, jejíž záznam byl zveřejněn v časopise Mladý svět. Autorství Krále-Vávry velkou měrou přispělo k tomu, že se Milan Uhde ocitl v roce 1972 na indexu zakázaných autorů a bylo mu znemožněno až do sametové revoluce v roce 1989 publikovat pod vlastním jménem.
Klára Hanáková
Další zdroj:
Milan Uhde: Zlatohřívek. In Bylo nebylo Satirické divadlo Večerní Brno. Brno: I.DE.A. 1999, s. 48-51.
In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada teatrologická 52, 2003