Amatérský soubor věnující se alternativním divadelním formám. Byl založen v roce 1982 a nikdy neměl vlastní divadelní sál. Jeho zřizovateli postupně byli:
Kulturní středisko Klimkovice
Obvodní kulturní středisko Ostrava-Poruba
Sdružený klub ROH ČSD Bohumín
Bílé divadlo Ostrava, o. s., od 1990
Jevištní adaptace Klubů poezie Bohumila Hrabala pod názvem Hráz věčnosti byla ve své době průbojným činem dramaturgickým. Soubor ji uvedl také v pražské Libni v automatu Svět, údajně se souhlasem Bohumila Hrabala. Už první inscenací Bílé divadlo naznačilo, že své experimentální hledání bude opírat o mimodivadelní inspirační zdroje, a literatura byla jedním z nich. Spoluzakladateli Bílého divadla byli především Jan Číhal a Luděk Jičínský, „dramaturgem“ divadla se stal od jeho počátků básník Vladimír Machek. Další cestu divadla vyznačovaly inscenace Turnikety smrti (1985), Tristan a Isolda (1986), Faust (1987), ale také plenérové akce (Bílé sny na motivy próz Tadeusze Nowaka, 1984; Máchův Máj, 1985 ad.). Bílé divadlo se dále inspirovalo principy „chudého divadla“ Jerzyho Grotowského, zkoušelo postupy rituálního, fyzického a pohybového divadla, pěstovalo happeningy a performance pod širým nebem. Dalšími členy souboru byli Petr Jičínský, Iva Číhalová, Táňa Bartošová, Ivana Durczaková, Rostislav Holman ad. Soubor pravidelně vystupoval na četných regionálních i celostátních divadelních přehlídkách, často také v zahraničí. Jeho přínos pro předlistopadový divadelní život v regionu byl o to cennější, že v tehdejším Severomoravském kraji byl, po ostudném soudním procesu komunistického režimu s ostravským Divadlem Waterloo v roce 1972, zakázán vznik a činnost profesionálních studiových scén.
Zahajovací inscenaci Hráz věčnosti Bílé divadlo uvedlo v obnovené premiéře 28. 3. 2010.
Jiří Štefanides
Praha: Pražská scéna, 2003, s. 96 – 99.
Na přehlídce … příští vlna / next wave …v Klubu Roxy v Praze uvedlo ostravské Bílé divadlo pod vedením Jana Číhala premiéru inscenace Ty, který lyžuješ. Experimentující soubor se nechal inspirovat kresbami Martina Velíška a vytvořil sugestivní divadelní obrazy pomíjivosti lidského života. Syrová autentičnost obnažené nahoty šesti mužů-lyžařů kontrastovala s decentním hudebním doprovodem dívčího komorního kvarteta. Inscenace se dočkala téměř dvou stovek představení nejen na tuzemských přehlídkách a ve zdejších divadlech (v roce 2012 byla uvedena i v pražském Činoherním klubu), ale i v zahraničí: v Paříži, Avignonu, Turíně, Stockholmu, Varšavě, Kyjevě, Archangelsku, Soulu, Guntersdorfu, Libourne.
V roce 1990 se Bílé divadlo zúčastnilo Jiráskova Hronova s inscenací Dům mé matky, vycházející z poezie Vladimíra Holana. V témže roce bylo pozváno na mezinárodní festival Divadlo Plzeň s inscenací Červený kohout letí k nebi, jež byla inspirována experimentálním románem Miodraga Bulatoviće – pouliční představení se zpěvy a tanci soubor předvedl i v Paříži. V dalších letech nastudoval Opilý koráb podle Arthura Rimbauda (1999), Poslední večeři (u stolu seděli herci společně s diváky, 2003) ad. V polistopadovém období v souboru hráli také Jana Sglundová, Jakub Číhal, Šárka Nebojsová, Zbyněk Popelka, Eva Cyprichová, Jiří Sekáč, Zbyněk Popelka, Polda Kristin a další. O činnosti Bílého divadla vzniklo několik filmových a televizních dokumentů.
Jiří Štefanides
Amatérská scéna, 1990, č. 11, s. 16–17.
Při tradičním udílení cen Thálie Hereckou asociací v Národním divadle obdržel cenu za celoživotní mistrovství v oboru alternativní divadlo Jan Číhal, režisér, herec, dramaturg, dlouholetý principál experimentálního amatérského souboru Bílé divadlo z Ostravy. Celý svůj intenzivní divadelní život spojil s amatérským divadlem. V 60. letech začínal v brněnském divadelním prostředí. Spolupracoval se začínajícími divadelníky Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou, udržoval styky s průbojným souborem Quidam, s Václavem Martincem z Prahy, který se věnoval moderním formám pohybového divadla. Po příchodu do Ostravy založil v nově otevřeném Domu kultury Vítkovic Act-studio (1967–1972), v letech 1969 a 1970 zde zorganizoval dva ročníky festivalu experimentálního divadla Generace. Založil soubor Někde něco (1970–1980), zde už spolupracoval s básníkem Vladimírem Machkem z Českých Budějovic (Milá sedmi loupežníků podle Viktora Dyka, společně napsali Antihamleta). Inspiraci nacházel zejména v Polsku na festivalech otevřeného divadla (Jerzy Grotowski, Eugen Barba, Living Theatre). V roce 1982 založil společně s Luďkem Jičínským Bílé divadlo, experimentální amatérský soubor. Jeho činnost svým významem přesahovalo daleko region Severomoravského kraje, vystupovalo na celostátních amatérských přehlídkách, bylo zváno i na festivaly profesionálních divadel. Nejúspěšnější inscenací Bílého divadla byla performance Ty, který lyžuješ (1997), kterou soubor uváděl po celém světě. Literární inspiraci nacházel Jan Číhal u mnoha českých i světových autorů (Vladimír Holan, Karel Hynek Mácha, Samuel Beckett, Czeslaw Milosz, Tadeusz Kantor, Tadeusz Nowak, Miodrag Bulatović, Arthur Rimbaud). Občas vystupoval i v profesionálních představeních, v menších rolích hrál ve filmu a v televizních inscenacích. V září 2023 na festivalu … příští vlna / next wave… získal poctu Živoucí poklad, udělovanou osobnostem české nezávislé divadelní scény. Cenu Thálie už Jan Číhal nestačil převzít osobně – nedlouho před tím, 22. 8. 2024, ve věku osmdesáti let nečekaně zemřel.
Jiří Štefanides
23. 8. 2024, Ostravan.cz