Nezávislé umělecké hnutí se zformovalo v roce 1967 v Brně. Původně amatérská scéna se profesionalizovala v roce 1972.
Užívané názvy:
Divadlo Husa na provázku 1967-1969, 1990-dosud
Divadlo na provázku 1969-1979
Divadlo na provázku, experimentální scéna Státního (Zemského) divadla Brno 1979-1991
Divadlo Husa na provázku, scéna Centra experimentálního divadla 1992-dosud
Působiště:
Procházkova síň Domu umění 1968-1993
Dům pánů z Fanalu 1993-dosud
Premiérou první inscenace Divadla Husa na provázku pomalu končí éra divadla malých forem 60. let a započíná etapa studiového (autorského) neiluzivního divadla, jež následně vytvoří významnou součást českého divadelního života 70. a 80. let. Režisér Zdeněk Pospíšil zahájil činnost nového brněnského divadla literární montáží Panta Rei aneb Dějiny národu českého v kostce, čerpající z povídkového souboru Milana Uhdeho Záhadná věž v B., a divadelní úpravou Uhdeho původně rozhlasového monodramatu Výběrčí. Inscenace tematizovala problematiku mravního jednání a selhávání českého člověka v době velkých dějinných událostí. Součástí poetiky mělo být hledání lyrického výrazu, který by nově tematizoval soudobou lidskou existenci. V inscenaci Panta Rei účinkovali František Hromada (Jan Hus), Zdeněk Mucha (Jan Žižka), René Přibil (Karel Havlíček Borovský), Vladimír Krátký (Petr z Mladenovic) nebo Jaroslav Someš (Schmerling); v divadelní úpravě Výběrčího ztvárnil roli I. výběrčího Jiří Pecha, II. výběrčí Míla Kudličková. Dramaturgem byl zakladatel divadla Bořivoj Srba, scénografkou Zdena Kalabisová.
Spíš než ke klasickým dramatickým textům se tvůrci Husy na provázku od počátku obraceli do oblastí poezie a prózy, přičemž s texty zacházeli výrazně autorsky. Jejich cílem bylo vytvořit svou nepravidelnou dramaturgií alternativu vůči repertoárovým „kamenným“ divadlům, úmyslně rezignovali na popisnou iluzivnost tradiční činohry, již nahradila nespoutaná obraznost vycházející z autorské a herecké kreativity. Soubor divadla zpočátku tvořili jednak profesionálové z jiných brněnských scén, jednak studenti z JAMU. Prvním hracím prostorem se stala Procházkova síň Domu umění, divadlo zde sídlilo dvacet pět let. Kromě Zdeňka Pospíšila tvořili původní režijní tým také Eva Tálská a Peter Scherhaufer, v té době ještě všichni studenti režie na JAMU (absolvovali v témže roce). Zdeněk Pospíšil v divadle působil do roku 1980, kdy emigroval.
Tomáš Bojda
Brno: JAMU, 2010, s. 204-232.
Dva dny po otevření Divadla Husa na provázku inscenací Panta Rei Zdeňka Pospíšila se jako režisérka představila také Eva Tálská, Pospíšilova a Scherhauferova spolužačka z Janáčkovy akademie múzických umění. Tálská připravila scénickou koláž z díla zakladatele německé nonsensové poezie Christiana Morgensterna; název inscenace Šibeniční písně odkazuje na nejslavnější básníkovu sbírku. Vycházela z překladu Josefa Hiršala, důležitou součástí inscenace se stala hudba Bohuše Zoubka a Vladimíra Kramáře i výprava Juliány Stritzkové; premiéra proběhla v Domě umění v Brně. V inscenaci účinkovali Johana Tesařová, Alena Svatošová, Jana Švandová, Daniela Bakerová, Zdeněk Mucha, Jiří Čapka ad.
Eva Tálská dlouho spoluurčovala profil a poetiku Divadla Husa na provázku. Oproti politické satiře Pospíšilovy režie Panta Rei se od počátku prezentovala jako režisérka silné poetické imaginace. Její režie se vyznačovaly schopností asociativního spojování scénických prostředků, synchronizací rytmizovaného pohybu, tance a básnického slova. Důležitou roli hrála v jejích inscenacích hudba, smysl pro paradox a kolážovitý princip kompozice. Pravidelně v divadle pracovala s dětmi a tvořila dětská představení, zde se uplatnilo její pojetí divadla jako neohraničeného prostoru fantazie, hry se slovy a jevištním obrazem.
Z angažmá v Divadle Husa na provázku odešla v roce 2002, s divadlem však nadále spolupracovala až do své smrti v roce 2020.
Tomáš Bojda
Brno: JAMU, 2010, s. 204-232.
Stejně jako Zdeněk Pospíšil, také Peter Scherhaufer, tehdy působící jako režisér Satirického divadla Večerní Brno, nastudoval při své první režii pro nově vzniklé Divadlo Husa na provázku hned dva texty. Prvním z nich byly Čechovovy Tři sestry, druhým scénická adaptace souboru Balzacových humorných ponaučení o finanční gramotnosti Umění platiti své dluhy. V jeho pojetí se klasický Čechovův text rozžil zcela netypickou a proti psychologicko-realistickému inscenačnímu pojetí jdoucí interpretací, již naznačoval už podtitul „Ruský muzikál podle A. P. Čechova“. Inscenace vznikala v době převládající čechovovské linie režijně-dramaturgického tandemu Otomar Krejča – Karel Kraus. Kritika všudypřítomného „čechovovství“ a ruské kultury obecně způsobila ve své době divadelní senzaci. Andreje ztvárnil Evžen Sokolovský ml. (syn brněnského režiséra), Olgu Daniela Bakerová, Irenu Jana Švandová, Mášu Míla Kudličková, Tuzenbacha František Hromada, Veršinina Jiří Pecha.
Aforistický Balzacův text se stal východiskem pro scénicky hravou úpravu, stejně jako v případě Tří sester zde s Husou na provázku poprvé spolupracoval slovenský scénograf Jozef Ciller. V inscenaci účinkovali Jiří Pecha (Etien), Petr Svárovský (Albert), František Hromada (Sluha) a Milan Rozkydálek (Strýc/ Věřitelé), které doplňoval taneční soubor tvořený ženskými herečkami divadla. Společná premiéra proběhla v Procházkově síni brněnského Domu umění; tento prostor začínajícímu divadlu poskytl ředitel Domu umění, překladatel a básník Adolf Kroupa.
Peter Scherhaufer s Husou na provázku spolupracoval až do roku 1999, kdy zemřel. Praktikoval zde nepravidelnou dramaturgii založenou na volném zacházení s dramatickým textem, stylizovaném herectví s prvky klauniády a postupech avantgardy.
Tomáš Bojda
Další zdroj:
Bořivoj Srba: Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!: založení a prvních pět let umělecké tvorby Mahenova nedivadla Husa na provázku (Divadla na provázku) 1967-1972: dokumenty - memoáry - studie. Brno: JAMU, 2010, s. 275-293.
Brno: CED, 1999, nestr.
Ještě před profesionalizací Divadla na provázku (leden 1972) začal s Provázkem spolupracovat tehdejší student herectví na JAMU Bolek Polívka, který zde nastudoval např. Adalberta v Adalbertově poslání (1969) nebo Quijota v Příbězích Dona Quijota (1971). V červnu 1971 Polívka na Provázku uvedl svou první autorskou kreaci Metamorfózy a vize strýce Macalíka, s podtitulem Pantomima pro dva mimy a jednu postel, která se posléze hrála pod názvem Strašidýlka. Dvaadvacetiletý začínající herec a autor se touto inscenací stal trvalou a zásadní součástí dramaturgického, režijního i autorského týmu divadla, v roce 1972 zde získal stálé angažmá. Polívka tuto pantomimu poprvé realizoval ještě na studiové scéně JAMU, v rámci Divadla na provázku se inscenace poprvé hrála v prostoru Loutkového divadla Radost. Spolu s Polívkou v inscenaci účinkoval Jiří Čapka, v pozdějším rekonstruovaném zpracování (a už pod názvem Strašidýlka) pak Čapku nahradil Jan Bružeňák, přibyla také ženská postava, již hrála Dagmar Bláhová. Polívkova pantomima byla na Provázku uvedena paradoxně pod názvem Příběhy z rodných hor, který původně patřil autorské inscenaci Huberta Krejčího. Ta měla být uvedena společně s Polívkovou, zásahem cenzury však na poslední chvíli uvedena být nesměla. Třičtvrtěhodinová pantomima byla založena na Polívkově pohybovém výkonu: už zde herec nastolil typickou stylizaci, již následně rozvíjel ve svých dalších autorských dílech: dva roky po premiéře Metamorfóz následoval symbolický biblický apokryf Am a Ea (1973; zfilmováno 1977), motiv klauniády Polívka autorsky rozvíjel i v komedii Pezza versus Čorba (1975; zfilmováno 1975) a řadě dalších. Polívkovy kreace vycházely z tvůrčích impulzů filmové grotesky, commedie dell´arte a zmíněné klauniády.
Bolek Polívka na Provázku působil do roku 1992, v roce 1993 založil v Brně vlastní Divadlo Bolka Polívky.
Tomáš Bojda
Další zdroj:
Bořivoj Srba: Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!: založení a prvních pět let umělecké tvorby Mahenova nedivadla Husa na provázku (Divadla na provázku) 1967-1972: dokumenty - memoáry - studie.Brno: JAMU, 1995, s. 549-553.
Brno: CED, 1999, nestr.