Smilková Oxana
Režisérka ukrajinského původu, žijící od roku 1994 v Olomouci. Působí od poloviny 90. let 20. století v divadlech na Moravě a ve Slezsku, její režie se vyznačují autorským přístupem k výchozím textům, postmoderními prvky stylového mísení a kontrapunktu textové složky s obrazně metaforickou výtvarnou složkou a stylizovaným hereckým projevem.
- 30. 9. 1996OstravaPrvní inscenace v České republice
První inscenací režisérky Oxany Meleshkiny-Smilkové v České republice byl Višňový sad, který nastudovala v Komorní scéně Aréna v Ostravě. Východiskem inscenace se stal netradiční přístup k Čechovově textu jako k vaudevillu - režisérka odmítla tradiční výklad postav, zdůraznila zejména ironii a humor v kontrastu na atmosféru bezvýchodnosti a předtuchu tragédie, pro ostravskou inscenaci vytvořila autorský scénář v podobě textové koláže spojující repliky z překladu Leoše Suchařípy a vlastního překladu. Do českého divadelního kontextu vnesla inscenací výrazné impulzy ruské režijní školy obohacené zkušenostmi ze zahraničí - režisérka vystudovala Kyjevský institut divadelního umění, Akademii dramatických umění v Moskvě (GITIS), studovala v Paříži u P. Brooka, umělecky působila v Londýně, Cambridgi, Washingtonu, Postdamu. Vznik první inscenace provázela metoda týmové spolupráce s herci a autorského přístupu k výchozímu textu, která se stala jedním ze základních stylových aspektů dalších inscenací, celková poetika nesla výrazně postmoderní znaky, které se ještě intenzivněji prosadily u inscenace Strýček Váňa (Národní divadlo moravskoslezské, 1998), kdy režisérka dospěla k dekonstrukci původního textu a k tvorbě nového scénáře, v němž se repliky přesouvaly a zařazení do obrazné, metaforicky nadsazené situace jim dávaly nový význam. Inscenace působila kontrastním střídáním tragické polohy s groteskně vyhrocenými pasážemi i stylizovaným herectvím a aktualizačními posuny děje. Režisérka stabilně spolupracuje s výtvarníkem Jevgenijem Kulikovem, její inscenace v divadlech na Moravě a ve Slezsku jsou přijímany často jako provokace, experiment, postmoderní koláže. Patří k nim: Elektra (Marta JAMU, 1998), Poslední noc posledního cara (Komorní scéna Aréna, 2001, česká premiéra), Racek (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2005), Hamlet (CED-HaDi Brno, 2005), Maškaráda (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2005, světová premiéra), Hra na Leara (Marta JAMU, 2007), Hotel mezi dvěma světy (Slezské divadlo Opava, 2007, Komedie omylů (Marta JAMU, 2007), Hamlet (Slezské divadlo Opava, 2009), Fata morgana lásky (Slezské divadlo Opava, 2010), Tři sestry (Marta JAMU, 2011), Višňový sad (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2012).
zdroj: Expanze ruské režijní školy a inscenace ruských dramatiků v českém divadle 90. let 20. století.Text příspěvku pro konferenci Nová dráma - Bratislava květen 2008
Jméno autora: Tatjana Lazorčáková