Ostrava

Vytisknout

17. 6. 1894
Instituce
Otevření Národního domu v Moravské Ostravě
Významným projevem sílícího českého národního života ve městě s německým zastupitelstvem bylo zbudování Národního domu, který se stal sídlem českých spolků. Jeho součástí byl poměrně velký divadelní sál, který měl dostatečné vybavení pro celoroční divadelní provoz. Jeho podstatnou budoucí roli v divadelním života Ostravska předznamenal už slavnostní program v den otevření: vedle skladeb Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka sehráli moravskoostravští ochotníci představení Stroupežnického jednoaktovky Paní mincmistrová. Režisérem byl důlní inženýr Emanuel Balcar, zapálený ochotník a organizátor českého národního života v Moravské Ostravě. V roce 1908 byla v Národním domě zřízena první stálá česká profesionální scéna. Během 20. století prodělal Národní dům několik přestaveb a už za druhé světové války sloužil pouze divadlu. Po válce nesl název Lidové divadlo, v roce 1954 byl přejmenován po významném ostravském herci a řediteli na Divadlo Jiřího Myrona. Dnes je jednou ze dvou hlavních budov Národního divadla moravskoslezského.

Jiří Štefanides
1. 10. 1895
Instituce
Zahájen divadelní provoz v Německém domě v Moravské Ostravě
Slavnostním představením hry Felixe Philippiho Helfer der Menschheit bylo otevřeno Německé spolkové divadlo (Deutsches Vereinstheater) zřízené v Německém domě (Deutsches Haus) v Moravské Ostravě. Německý dům byl postaven v témže roce v centru Moravské Ostravy nedaleko českého Národního domu. Divadelní sál pro 600 diváků se nacházel v prvním patře. Sezona trvala od října do Květné neděle, nehrálo se však denně a byla zadávána ředitelům cestujících společností, někdy byla i pobočnou scénou blízkých městských divadel, například v Opavě nebo v Bialsku-Biale. Působili zde ředitelé Ferdinand Arlt, Carl Heiter, Heinrich Jantsch, Carl Rübsam, dále Adolf Rosée, Eduard Vollbrecht a další. Hostovaly zde také soubory vídeňského Dvorního divadla (Burgtheater) a Meiningenští. Ačkoliv jeviště mělo spíše jednoduché vybavení, provozovaly se zde všechny druhy a žánry, vedle činohry i opereta, opera, balet či kabaret. Německý dům sloužil divadlu až do otevření městského divadla s německým souborem v roce 1907 a pak znovu v letech 1919-1939.

Jiří Štefanides
28. 9. 1907
Instituce
Zřízení městského divadla v Ostravě
V Ostravě bylo pod názvem Städtisches Theater in Mährisch Ostrau otevřeno městské divadlo. K slavnostnímu zahájení první sezony byla v režii Wilhelma Poppa nastudována hra Friedricha Schillera Wilhelm Tell. Nová budova byla postavena podle návrhu architekta Alexandra Grafa v letech 1905-1907na Antonyho náměstí (dnes Divadlo Antonína Dvořáka). Bylo zřízeno pouze s německy hrajícím souborem (Moravská Ostrava měla tehdy německé zastupitelstvo), uvádělo činohru a operetu, v některých obdobích i operu. Existovalo v letech 1907-1919 a 1940-1944. Prvním ředitelem se stal rakouský herec a režisér Wilhelm Popp (v letech 1907-1914 a 1917-1919).
16. 9. 1908
Instituce
Otevření stálé české scény v Moravské Ostravě
Představením Prodané nevěsty Bedřicha Smetany na jevišti Národního domu zahájila pravidelný provoz první stálá česká profesionální scéna v Moravské Ostravě. Ředitelem byl nejprve František Trnka (1908-1910), po něm se vystřídali Karel Komarov (1910/1911), Alois Janovský (1911-1914) a Antoš Josef Frýda (1915-1919), v letech 1916-1919 s uměleckým ředitelem Antonínem Drašarem. Pronajímatelem Národního domu a organizátorem sezon byl Spolek Národní dům. Sezona trvala zpočátku čtyři měsíce, za války se pak prodloužila až na devět měsíců. Vedle činohry se zde hrála i opera a opereta, příležitostně i balet a za války občas i kabarety. Scéna existovala nepřetržitě do roku 1919, kromě první válečné sezony 1914/1915. Scéna měla charakter spolkového divadla bez městských či jiných dotací, ekonomické riziko nesl ředitel. Vedle Národního divadla v Brně to bylo druhé stálé česky hrající divadlo na Moravě a ve Slezsku, zřízené před rokem 1918.
Související záznamy
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
30. 10. 1913
Instituce
Prodaná nevěsta německy v Moravské Ostravě
Německé provedení Smetanovy Prodané nevěsty (Die verkaufte Braut) v národnostně rozděleném městě a v rozjitřených časech před vypuknutím první světové války se stalo na Ostravsku významnou kulturní událostí. Operu nastudoval v městském divadle (Stadttheater) dirigent Anton Aich, inscenaci režíroval a výpravu navrhl Julius Feldmann, choreografem byl Emmerich Exner. V hlavních rolích zpívali Anna Staneková (Marie), Erich Zeisl (Hansl), Rudolf Spiegel (Wenzel) a Oskar Laßner (Kezal). Její nasazení na repertoár mělo velký ohlas, hlediště městského divadla nepochybně z velké části zaplňovalo také české publikum. Dočkala se jedenácti představení včetně tří odpoledních.
Nebylo to ovšem první německé provedení Prodané nevěsty v Moravské Ostravě. Už v květnu 1898 ji rovněž pod názvem Die verkaufte Braut uvedla kočující společnost Bertholda Wolfa v divadelním sále Německého domu (Deutsches Haus).

Jiří Štefanides
19. 1. 1914
Instituce
Wedekindova Die Büchse der Pandora v Ostravě
Bylo to Wedekindovo třetí dílo, k jehož nasazení na repertoár se odhodlalo ostravské městské divadlo (Stadttheater) – po Frühlings Erwachsen (1911) a Erdgeistovi (1913). Jeho uvedení provázely potíže s cenzurou. Představení bylo dvakrát odsunuto s tím, že zájemci si museli objednat a předložit vstupenky na jméno. Nakonec se odbylo 19. 1. 1914 ve 20.30 hodin, a dokonce mimo městské divadlo: ve skromnějším divadelním sále Německého domu (Deutsches Haus). Inscenaci režíroval ředitel městského divadla Wilhelm Popp a v hlavních rolích vystoupili Vera Peterová (Lulu), Alfred Mahr (Alwa), Mary von Effnerová (Gräfin von Geschwitz) a Franz Schneider (Schigolch). Poměrně liberální a divadelně vzdělaný kritik Siegmund Reis (cenzuru pokládal za zbytečnou) dva měsíce předtím přivítal Wedekindova Erdgeista, tentokrát ale nebyl spokojen s textem a ani s jeho provedením v Německém domě. V případě Die Büchse der Pandora zůstalo u jediného představení. Ovšem i prezentace Erdgeista, rovněž tragédie, byla nečetná a opatrná: hrál se dvakrát (30. 11. a 28. 12. 1913), a vždy pouze dopoledne. K Wedekindově dramatice se Poppova činohra vrátila ještě jednou uvedením dramatu Der Kammersänger (1918).

Jiří Štefanides
30. 4. 1919
Instituce
Ukončení činnosti německy hrajícího městského divadla v Moravské Ostravě
K tomuto dni skončila představením operety Leo Falla Die Rose von Stambul činnost německy hrajícího městského divadla v Moravské Ostravě. Soubor se vrátil do spolkového Deutsches Haus, v jehož sále pak vystupoval do roku 1939. Městské divadlo bylo předáno do českých rukou a sezonou 1919/1920 zde zahájilo činnost Národní divadlo moravskoslezské.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
8. 5. 1919
Instituce
První česky hrané představení v městském divadle v Moravské Ostravě
Stálá česká scéna v Moravské Ostravě ukončila své působení v Národním domě 7. 5. 1919 a od 8. 5. 1919 se přestěhovala do budovy městského divadla, kde se do té doby hrálo pouze německy. Prvním českým představením byla Smetanova Libuše v nastudování kapelníka Emanuela Bastla, který se zanedlouho stal prvním šéfem opery Národního divadla moravskoslezského. V městském divadle stálá česká scéna ředitele Antoše Josefa Frýdy, vedená uměleckým ředitelem Antonínem Drašarem, odehrála do 9. 6. 1919 celkem 37 představení. Antonín Drašar se krátce před tím zúčastnil výběrového řízení na místo prvního ředitele Národního divadla moravskoslezského, avšak neuspěl, vybrán byl Václav Jiřikovský.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
12. 8. 1919
Instituce
Otevření Národního divadla moravskoslezského v Ostravě
Pod názvem Národní divadlo moravskoslezské zahájilo činnost městské divadlo v Ostravě, poprvé s českým, nikoliv německy hrajícím souborem. K prvnímu slavnostnímu představení byla zvolena Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, kterou nastudoval kapelník Emanuel Bastl s režisérem Karlem Küglerem a choreografem Achille Viscusim. Nové divadlo pěstovalo činohru, operu, operetu a balet. Prvním ředitelem byl činoherní režisér Václav Jiřikovský (do roku 1923).

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Stadttheater in Märisch Ostrau
5. 10. 1929
Instituce
Zahájena první sezona Rudolfa Zeisela v Moravské Ostravě
Představením veselohry Paula Franka Grandhotel začala první sezona Německého divadla (Deutsches Theater) v Moravské Ostravě s novým ředitelem Rudolfem Zeiselem. Rodák z Brna, herec a režisér se zkušenostmi z divadel v Berlíně a ve Vídni, se ujal vedení spolkové scény po několika sezonách ekonomické nejistoty a uměleckého hledání; soubor byl od sezony 1920/1921 odkázán pouze na divadelní sál v Německém domě (Deutsches Haus), v té době už ne zcela vyhovující modernímu divadelnímu provozu. Zeisel rezignoval na operu a operetu a vybudoval nevelký, ale výkonný činoherní soubor, pěstující také hudební komedii. Zeiselova éra se časově téměř shodovala s nástupem režiséra Jana Škody a výtvarníka Jana Sládka do činohry Národního divadla moravskoslezského - Ostrava tedy měla až do roku 1938 dva velmi dobré profesionální činoherní soubory. Zeisel, přesvědčením demokrat a loajální k Československu, uváděl každou sezonu i hry soudobých českých dramatiků. Po roce 1933 angažoval několik vynikajících herců-emigrantů, kteří museli z rasových důvodů opustit německá divadla. Na narůstající ohrožení Evropy fašismem reagoval Zeisel nastudováním dvou varujících her Karla Čapka, Bílé nemoci (Die weiße Krankheit, 1937) a Matky (Die Mutter, 1938). Na nátlak henleinovců musel na konci sezony 1937/1938 Ostravu opustit.

Jiří Štefanides
27. 10. 1937
Instituce
Čapkova Bílá nemoc v ostravském Deutsches Theater
Symbolicky v předvečer státního svátku vzniku Československa uvedlo Německé divadlo (Deutsches Theater) v Moravské Ostravě Bílou nemoc Karla Čapka (Die weiße Krankheit). Nastudoval ji ředitel divadla Rudolf Zeisel a hlavní role obsadil herci, kteří museli z rasových důvodů emigrovat po roce 1933 z Německa: doktora Galéna ztělesnil Josef Almas, Maršála Sigurd Lohde a Barona Krogha (Krüga) Hermann Vallentin. Inscenace byla německou premiérou Bílé nemoci v Československu (později ji uvedli ještě v německých divadlech v Brně a v Děčíně-Podmoklech). Měla velký ohlas u kritiky i publika: v sezoně 1937/1938 dosáhla devíti představení, stejného počtu jako tehdy nejúspěšnější komedie sezony. Zároveň ovšem vzbudila odpor henleinovců, kteří se snažili i na Moravě a ve Slezsku ideologicky ovládnout tehdejší stálá německy hrající divadla. Přesto se Zeisel odvážil v následující sezoně nastudovat i Čapkovu Matku (Die Mutter, 1938).

Jiří Štefanides

Další literatura:

Lenka Adámková: České meziválečné drama v Deutsches Theater a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1929-1938). Theatralia (Brno, FF MU), 2013, č. 1, s. 176-187.
25. 3. 1938
Instituce
Matka Karla Čapka v Deutsches Theater v Ostravě
V režii Paula Marxe uvedlo Německé divadlo (Deutsches Theater) v Moravské Ostravě Čapkovu hru Matka (Die Mutter). Mobilizující účinek inscenace nepochybně podpořily aktuální události v Rakousku, kam 12. 3. 1938 vpochodovala německá vojska. Dobová kritika velmi oceňovala výkon Irene Baschové v titulní roli. Bylo to jediné německé nastudování Matky na Moravě a ve Slezsku, v Čechách ji uvedla pouze dvě divadla, v Praze a v Děčíně-Podmoklech. Ředitel Německého divadla v Moravské Ostravě Rudolf Zeisel za svou odvahu zaplatil: na konci sezony 1937/1938 s ním Německý divadelní spolek (Deutsches Theaterverein) pod tlakem henleinovců rozvázal smlouvu a za války zahynul v jednom z koncentračních táborů.

Jiří Štefanides

Další literatura:

Lenka Adámková: České meziválečné drama v Deutsches Theater a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1929-1938). Theatralia (Brno, FF MU), 2013, č. 1, s. 176-187.
1. 2. 1941
Instituce
Městské divadlo v Ostravě opět pouze s německým souborem
K tomuto datu ztratilo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě možnost hrát v budově městského divadla, otevřené v roce 1907, v níž nadále hrál pouze německý soubor. Pod tlakem německých okupačních úřadů se muselo přestěhovat do Národního domu, který ve velmi krátké lhůtě prodělal zásadní přestavbu na stálé divadlo. Zahajovacím představením byla Smetanova Prodaná nevěsta v nastudování dirigenta Jaroslava Vogela, v režii Karla Palouše a s výpravou Jana Sládka. Český soubor se také musel přejmenovat: do uzavření divadel 1. 9. 1944 hrál pod "krotším" názvem České divadlo moravskoostravské.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Deutsches Theater Mährisch Ostrau
29. 8. 1944
Instituce
Divadla v Moravské Ostravě po americkém náletu
Při rozsáhlém náletu amerického letectva na Ostravu byla těžce poškozena budova městského divadla a budova Dělnického divadla na Přívozské ulici, menší škody utrpěl i Národní dům, v němž tehdy sídlilo České divadlo moravskoostravské. Städtisches Theater předčasně ukončilo letní sezonu 1944. Po zákazu divadelní činnosti v protektorátu od 1. 9. 1944 se německy hrající soubor do městského divadla v Ostravě už nikdy nevrátil.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
1. 9. 1944
Instituce
Uzavření všech divadel
Vzhledem ke stále častějším náletům spojenců a blížící se frontě uzavřely okupační úřady od tohoto dne všechna divadla v Protektorátu Čechy a Morava. České divadlo moravskoostravské (dříve Národní divadlo moravskoslezské) zůstalo uzavřeno až do osvobození Československa v květnu 1945, Städtisches Theater in Mährisch Ostrau už nebylo nikdy obnoveno.

Jiří Štefanides
10. 10. 1945
Instituce
Poslední inscenace divadla Kytice
Poslední inscenací divadla Kytice bylo pásmo poezie Chléb s ocelí z díla Františka Hrubína, Františka Halase a Stanislava Kostky Neumanna. Hrálo se v režii Oldřicha Daňka a na scéně Otakara Schindlera, tehdy mladých začínajících divadelníků. V poválečných měsících členy divadla byli také Štěpánka Ranošová, Zdeněk Dřevojánek, Radim Koval, Lubomír Halka, Jarmila Berková a další.
Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Divadlo loutek
Instituce:Divadlo Petra Bezruče
1. 12. 1945
Instituce
Otevřeno Divadlo Petra Bezruče v Ostravě
Druhé ostravské profesionální divadlo (dnes Divadlo Petra Bezruče) zahájilo činnost pod tehdejším názvem Divadlo mladých inscenací hry pro děti Jak se Honza učil bát Jaroslava Pokorného. Hrálo se v režii Karla Dittlera, pozdějšího ředitele divadla (1946-1961) a s výpravou Otakara Schindlera, který se pak dlouhá desetiletí do Divadla Petra Bezruče vracel a spoluurčoval jeho výtvarnou složku. Nové divadlo se od počátku cílevědomě orientovalo na dětského a mladého diváka, této ambice se úplně nevzdalo ani v epoše po listopadu 1989. Sídlo v bývalém Katolickém domě, opraveném po americkém bombardování Ostravy v létě 1944, znamenalo pro divadelní praxi dlouholetou improvizaci. Ke zlepšení podmínek došlo až s přestěhováním do divadelního sálu nového Domu kultury Vítkovic v roce 1961.
Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Divadlo Kytice
12. 12. 1953
Instituce
Zahájení umělecké činnosti Divadla loutek
Pravidelný provoz Divadla loutek byl zahájen ruskou národní pohádkou Děda Mráz v překladu Kamila Horáka, úpravě Ladislava Buše a režii Zdeňka Hapaly, zakládajícího ředitele divadla. Vedení po něm převzala Šárka Babrajová (1957-1972), v dalších letech divadlo vedli Zdeněk Miczko (1972-1990), Miroslav Vildman (1990-1991) a Jarmila Hájková (1991-dosud).

Tatjana Lazorčáková
3. 9. 1959
Instituce
První premiéra Kačerova souboru v Divadle Petra Bezruče
Skupina absolventů DAMU, která se pojmenovala Umění mladých a s počátkem sezony 1959/60 přišla do Divadla Bezruče v Ostravě, se uvedla inscenací dramatizace novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma, v té době celospolečensky pozitivně reflektované. Tragickým milostným příběhem mezi studentem Pavlem a židovskou dívkou Ester, zasazeným do krutého období heydrichiády, hned od počátku dala najevo programovou orientaci na autentické generační divadlo preferující obraz mladé generace v komplikovaném světě 20. století. Autorem dramatizace byl Otakar Blanda, inscenaci režíroval Evžen Němec, výpravu navrhl Luboš Hrůza, hudbu napsal Petr Mandel (absolvent HAMU). Hráli Václav Martinec (Pavel), Nina Divíšková (Ester), František Husák (Čepek), Jan Kačer (Rejšek) a další. Kromě jmenovaných přišli do Ostravy s Janem Kačerem ještě herci Marie Viková, Jana Kočková a Karel Sekera, a také dramaturg Zdeněk Hedbávný. Později byli angažováni Ladislav Mrkvička a Petr Čepek (oba v květnu 1962) a Jiří Hrzán (od sezony 1964/65). V rychlém sledu následovaly další dvě premiéry, Tylova Tvrdohlavá žena (režie Jan Kačer, premiéra 9. 9. 1959) a Učitel tance Lope de Vegy (režie Evžen Němec, premiéra 16. 9. 1959). Divadlo omezilo počet uváděných pohádek ve prospěch večerních představení pro mládež. V Divadle Petra Bezruče začala nová éra, která trvala téměř pět sezon.

Jiří Štefanides
29. 2. 1960
Instituce
Světová premiéra Nočního hosta v Divadle Petra Bezruče
Jednou z dramaturgických linií programu Divadla Petra Bezruče byla po příchodu absolventů DAMU aktuální soudobá česká dramatika, která se začala rychle rozvíjet po roce 1956. Jedním z jejích autorů byl spisovatel Ludvík Aškenazy. Ostravská scéna jako první uvedla jeho novou hru Noční host. Nastudoval ji režisér Evžen Němec s výtvarným řešením Otakara Schindlera a s hudbou Petra Mandela. Ve čtyřech nejvíce exponovaných rolích vystoupili František Husák (Emil Kalous), Luděk Eliáš (Alois Remunda), Jiřina Třebická (Jana) a Josef Haukvic (Walter Huppert). K dramatice Ludvíka Aškenazyho se Divadlo Petra Bezruče vrátilo ještě jednou inscenací jeho hry C. K. Státní ženich ve společné režii Saši Lichého a Jana Kačera (premiéra 9. 1. 1962).
Jiří Štefanides
8. 11. 1960
Instituce
Československá premiéra Tramvaje do stanice Touha
V překladu Bedřicha Bechera a v objevné dramaturgii Zdeňka Hedbávného se uskutečnilo první české provedení hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Inscenaci režíroval Jan Kačer a vypravil Luboš Hrůza, hudbu napsal Pavel Blatný. Většina rolí byla nastudována v alternacích: hráli Bohuš Václav nebo Jiří Čeporan (Stanley), Jiřina Třebická nebo Štěpánka Ranošová (Stella), Marie Viková nebo Nina Divíšková (Blanche), Josef Kříž nebo Otakar Janda (Mitch), dále Libuše Bartáková (Eunice), Jiří Čeporan (Steve) a další.
Zdeněk Hedbávný, překladatel a publicista, od roku 1965 dramaturg činohry Národního divadla v Praze, významně určoval dramaturgický profil Divadla Petra Bezruče za Kačerova působení. Na jeviště uvedl Ludvíka Aškenazyho, Milana Kunderu, L´udovíta Filana, kromě zmíněného Williamsova díla do repertoáru Divadla Petra Bezruče zařazoval už v první polovině 60. let dramatiku Josefa Topola, Milana Uhdeho, Bertolta Brechta, Friedricha Dürrenmatta, Sławomira Mrożka aj.

Jiří Štefanides
7. 11. 1961
Instituce
Brechtova Matka Kuráž a její děti poprvé v režii Jana Kačera
Působivý obraz krutého světa na příběhu ze 17. století podal Jan Kačer poprvé v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Inscenaci nastudoval ve výpravě Luboše Hrůzy už na scéně v novém působišti v Domě kultury pracujících Ostravy, která byla větší a technicky lépe vybavená, nežli jeviště v bývalém Katolickém domě. Podílel se na ní téměř celý tehdejší soubor: Štěpánka Ranošová (Matka Kuráž), Nina Divíšková (Katrin), Marie Viková (Yvetta), Jeroným Horák (Kazatel) a Václav Martinec (Švejcar), dále Soňa Šimberová, Milada Albínová, Alena Tománková, Otakar Janda, František Husák, Rostislav Volf ml. a další. Dvě hlavní ženské role ztělesnily herečky s malým věkovým rozdílem: Štěpánka Ranošová jako Matka Kuráž měla tehdy 35 let, Nina Divíšková, která představovala její němou dceru Katrin, byla jen o deset let mladší. Matka Kuráž nebyla první a jedinou hrou Bertolta Brechta v Kačerově první ostravské éře. Divadlo Petra Bezruče tehdy ještě uvedlo Johanku z jatek (režie Evžen Němec, premiéra 22. 3. 1961) a Kavkazský křídový kruh (režie Jan Kačer, premiéra, 13. 11. 1962).
Jan Kačer se jako režisér k Matce Kuráži vrátil v nezapomenutelné inscenaci na scéně Národního divadla v Praze (premiéra 16. 10. 1970). Matku Kuráž ztělesnila Dana Medřická, Katrin hrála opět Nina Divíšková v alternaci s Marií Málkovou.
Jiří Štefanides
17. 4. 1962
Instituce
Premiéra Kunderových Majitelů klíčů v Ostravě
Pouhé tři dny po československé premiéře později velmi diskutované hry Milana Kundery Majitelé klíčů v Olomouci uvedlo její premiéru také Divadlo Petra Bezruče v Ostravě. Nastudoval ji režisér Evžen Němec, výpravu navrhl Otakar Schindler, autorem scénické hudby byl Miroslav Klega. V hlavních rolích se představili Arnošt Borovec (Jiří Nečas), Nina Divíšková (Alena Nečasová), Miloslav Musil (Krůta, v alternaci s Adolfem Minským), Radvana Havelková (Krůtová), Petr Rýdel (Sedláček), Štěpánka Ranošová (Věra) ad. Inscenace vznikala souběžně s činohrou Divadla Oldřicha Stibora, kde ji režíroval hostující Miloš Horanský, a dva olomoučtí představitelé hlavní dvojice postav Nečasových role alternovali s ostravskými herci. Soudobá divadelní kritika pokládala inscenaci DPB za kmenovou v sezoně 1962/1963.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Moravské divadlo Olomouc
4. 10. 1964
Instituce
Poslední režie Jana Kačera v Divadle Petra Bezruče
Před odchodem do Prahy nastudoval Jan Kačer v ostravském Divadle Petra Bezruče jako poslední inscenaci hru slovenského dramatika Igora Rusnáka Lišky, dobrou noc. Text přeložil dramaturg divadla Zdeněk Hedbávný a výpravu navrhl Luboš Hrůza. Hráli Daniela Šrajerová nebo Jiřina Třebická (Jana), Jiří Čeporan (Ředitel), Václav Roštlapil nebo František Husák (Karel), Nina Divíšková (Magda), Ladislav Mrkvička (Honza) a další. V průběhu sezony 1964/1965 se Jan Kačer stal jedním ze zakladatelů Činoherního klubu v Praze a do roku 1966 za ním postupně přišla velká část ostravského souboru: Petr Čepek, Nina Divíšková, Luboš Hrůza, Jiří Hrzán, František Husák, Jiří Kodet, Václav Kotva a Jiřina Třebická – osobnosti, které záhy začaly významně ovlivňovat české divadlo a film. Do Činoherního klubu přinesly to, s čím tak uspěly v Ostravě: autentický herecký projev spojený s osobnostní výpovědí, schopnost improvizace, dynamický hravý projev, smysl pro grotesknost.
Jan Kačer byl po nástupu tzv. normalizace z Činoherního klubu propuštěn (1974). Do Ostravy se vrátil v roce 1976 a setrval zde do roku 1986 jako řádně angažovaný režisér činohry tehdejšího Státního divadla Ostrava.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
22. 2. 1966
Instituce
Ostře sledované vlaky poprvé v divadle
V době, kdy Jiří Menzel teprve začal připravovat filmovou adaptaci Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky, ostravské Divadlo Petra Bezruče jako první v Československu uvedlo její dramatizaci. Jejím autorem a také režisérem inscenace byl Saša Lichý, výpravu navrhl Otakar Schindler, autorem jevištní hudby byl Jan Tomšíček. Hlavní role ztvárnili Bohuslav Čvančara (Miloš Hrma), Milan Šulc (výpravčí Hubička), Jeroným Horák (Pan přednosta), Štěpánka Ranošová (Paní přednostová), Blanka Meierová (Máša), Alena Tománková (Viktoria Freie), Monika Pošívalová (Zdenička Svatá), Raoul Schránil (Zedniczek) a další. Ostravská kritika přijala inscenaci nejednoznačně.
Lichého dramatizaci uvedlo na začátku sezony 1966/1967 také Západočeské divadlo Cheb v režii Karla Nováčka. Dramatizace Václava Nývlta, která pak byla základem dalších inscenací v českých divadlech, se poprvé hrála až na konci sezony 1979/1980 ve Státním divadle v Brně v režii Ivana Baladi.

Jiří Štefanides
7. 12. 1976
Instituce
Požár zničil Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě
V noci z 6. na 7. 12. 1976 po představení muzikálu Švejk podle předlohy Jaroslava Haška vyhořelo Divadlo Jiřího Myrona, jedna ze dvou budov tehdejšího Státního divadla v Ostravě. Z celé budovy se zachovalo pouze historické průčelí bývalého Národního domu. Stavba nového divadla trvala deset let, slavnostní otevření se konalo 28. 4. 1986. Divadlo Jiřího Myrona je dnes v Ostravě scénou s největším jevištěm.

Jiří Štefanides
10. 12. 1976
Instituce
Kainarova Zlatovláska v režii Jana Kačera
V Divadle loutek pohostinsky nastudoval režisér Jan Kačer básnický text Josefa Kainara Zlatovláska. Výjimečnost inscenace byla v syntéze loutek, masek a živých herců, v důrazu na poetičnost textu a civilnost herectví. Na inscenaci se podíleli výtvarník Otakar Schindler a hudebník Petr Skoumal, stálí spolupracovníci i u dalších Kačerových inscenací v Divadle loutek (Carlo Gozzi: Král jelenem, 1976; Johannes doktor Faust, 1978; Zdeněk Florian: Hrdina chce žít, 1978). Zlatovláska získala ocenění na Skupově Plzni 1977 a je označována za převratnou inscenaci v historii českého loutkářství.
V roce 1977 dalo Divadlo loutek prostor pro vznik Komorní scény Státního divadla Ostrava. V jejím rámci byly nastudovány Kačerovy činoherní inscenace se zapojením loutkářů (například Rostandův Cyrano z Bergeracu, 12. 11. 1977, a Shakespearova Bouře, 24. 1. 1981).

Tatjana Lazorčáková
12. 11. 1977
Instituce
Otevření činoherní komorní scény v Loutkovém divadle v Ostravě
Po požáru Divadla Jiřího Myrona hledalo tehdejší Státní divadlo v Ostravě (SDO) náhradní prostory pro svá představení. Jedním z řešení bylo otevření komorní scény pro činoherní soubor SDO v Loutkovém divadle na dnešním Masarykově náměstí (tehdy Lidových milicí). Její provoz zahájila premiéra vynikající inscenace Rostandovy hry Cyrano z Bergeracu v režii Jana Kačera, ve výpravě Otakara Schindlera, s hudbou Petra Skoumala a v choreografii Václava Martince, dramaturgyní byla Vlasta Krautmanová. Do titulní role obsadil Kačer Jana Vlasáka a jeho výkon byl kritikou hodnocen jako mimořádný. V dalších rolích hráli Tomáš Töpfer (Kristián), Jan Filip (hrabě de Guiche) a Jana Vaňková (Roxana). Komorní scéna uváděla až devět večerních představení v měsíci, občas se tu ale konala i dopolední představení pro školy. Přestože úzké a dlouhé hlediště s poměrně malým jevištěm nepředstavovalo ideální divadelní prostor, uskutečnila se tu řada vynikajících inscenací zejména v režii Jana Kačera (Rváč Antonína Máši, 1979; Třináct vůní Jana Schmida s Maruškou Jitky Smutné, 1980; Shakespearova Bouře, 1981; Euripidova Ifigenie v Aulidě, 1982; Hlučná samota Bohumila Hrabala, 1984). Strhující byla ale rovněž Antigona Jeana Anouilha (1988) v režii Lídy Engelové s Apolenou Veldovou v titulní roli. Program a umělecké výsledky komorní scény byly velmi příznivě hodnoceny v celostátním kontextu. Představení na komorní scéně byla nakrátko obnovena ještě v roce 1994. Původně provozní provizorium se nakonec ukázalo jako nejšťastnější tvůrčí počin činohry SDO v jinak nelehkém šedivém období tzv. normalizace 70. a 80. let 20. století.

Jiří Štefanides
28. 3. 1983
Instituce
Premiéra Hráze věčnosti, první inscenace Bílého divadla
Jevištní adaptace Klubů poezie Bohumila Hrabala pod názvem Hráz věčnosti byla ve své době průbojným činem dramaturgickým. Soubor ji uvedl také v pražské Libni v automatu Svět, údajně se souhlasem Bohumila Hrabala. Už první inscenací Bílé divadlo naznačilo, že své experimentální hledání bude opírat o mimodivadelní inspirační zdroje, a literatura byla jedním z nich. Spoluzakladateli Bílého divadla byli především Jan Číhal a Luděk Jičínský, „dramaturgem“ divadla se stal od jeho počátků básník Vladimír Machek. Další cestu divadla vyznačovaly inscenace Turnikety smrti (1985), Tristan a Isolda (1986), Faust (1987), ale také plenérové akce (Bílé sny na motivy próz Tadeusze Nowaka, 1984; Máchův Máj, 1985 ad.). Bílé divadlo se dále inspirovalo principy „chudého divadla“ Jerzyho Grotowského, zkoušelo postupy rituálního, fyzického a pohybového divadla, pěstovalo happeningy a performance pod širým nebem. Dalšími členy souboru byli Petr Jičínský, Iva Číhalová, Táňa Bartošová, Ivana Durczaková, Rostislav Holman ad. Soubor pravidelně vystupoval na četných regionálních i celostátních divadelních přehlídkách, často také v zahraničí. Jeho přínos pro předlistopadový divadelní život v regionu byl o to cennější, že v tehdejším Severomoravském kraji byl, po ostudném soudním procesu komunistického režimu s ostravským Divadlem Waterloo v roce 1972, zakázán vznik a činnost profesionálních studiových scén.
Zahajovací inscenaci Hráz věčnosti Bílé divadlo uvedlo v obnovené premiéře 28. 3. 2010.

Jiří Štefanides
11. 4. 1986
Instituce
Revoluční freska v Divadle Petra Bezruče
V Divadle Petra Bezruče, které tehdy bylo pod názvem činohra Petra Bezruče jedním z šesti souborů nuceně spojených do Státního divadla Ostrava, se uskutečnila československá premiéra divadelní adaptace románu Arťoma Vesjolého Rus krví umytá. Název inscenace Revoluční freska a „opora“ o Leninův citát v programu k inscenaci úspěšně přikryly uvedení kontroverzní inscenace v ideologicky neúprosném prostředí Ostravska. Dílo rozhodně nebylo optimistickým obrazem vítězného bolševického převratu v Rusku v roce 1917 a následující kruté občanské války (sám autor románu v roce 1939 zahynul ve vězení). Inscenaci režíroval Josef Janík ve výpravě Marty Roszkopfové a s jevištní hudbou Vladimíra Studničky. Vystupovalo v ní na třicet herců včetně pracovníků technického provozu. Autorem dramatizace byl Roman Císař, který u Bezručů strávil v letech 1983–1986 své první plnohodnotné angažmá divadelního dramaturga. Podílel se na dalších Janíkových inscenacích (Viktor aneb Dítka u moci básníka a dramatika surrealismu Rogera Vitraca, 1984; Brechtův Baal v československé premiéře, 1986), dramaturgoval Smočkovo absurdní drama Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1984) a Dostojevského Bratry Karamazovy pod názvem Velcí hříšníci (1985) v režii Pavla Palouše, Hellerovu Hlavu XXII. (režie Zdeněk Kaloč, 1985), divadelní adaptaci scénáře Nicholase Baehra k filmu Incident (režie Aleš Kubica, 1986) ad. Průbojnou dramaturgií se Divadlo Petra Bezruče (které se stále orientovalo na mladého diváka) tehdy zřetelně vymykalo z průměru mimopražských scén. Na toto poslední předrevoluční období přirozeně navázalo další směřování Divadla Petra Bezruče po listopadu 1989.

Jiří Štefanides

Související záznamy
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
16. 10. 1992
Instituce
Nastudování Erbenovy Kytice v Divadle loutek
V režii loutkoherce a režiséra Petra Nosálka měla v Divadle loutek premiéru Kytice Karla Jaromíra Erbena. V dramaturgii Hermíny Motýlové obsahovala balady Vrba, Vodník, Zlatý kolovrat a Svatební košile. Nápaditost a hravost inscenace zajistilo propojení několika typů loutek ve výpravě Tomáše Volkmera, písničky s hudbou Pavla Helebranda i herectví Jiřího Sedláčka, Marie Kočkové, Vladislava Georgieva, Ivana Fellera aj. Do své první derniéry v roce 1997 dosáhla 165 repríz, v roce 2000 byla uvedena v obnovené premiéře (v mírně změněném obsazení) a nominována v anketě Divadelních novin na nejlepší inscenaci roku 2000 (derniéra 2004). Inscenace získala uznání na zahraničních festivalech v Drážďanech, Varšavě, Toruni a cenu za nejlepší režii na světovém festivalu loutkářského umění v Praze.

Tatjana Lazorčáková
30. 10. 1993
Instituce
Založení Komorní scény Aréna v Ostravě
Premiéra inscenace hry Bleděmodrý Petr Gyuly Urbána a Jaroslava Pochmona znamenala počátek transformace tehdejšího Divadla hudby na Masarykové náměstí v Ostravě na čtvrtou ostravskou činoherní scénu s vlastním hereckým souborem. Autorem myšlenky založení komorního divadla s hledištěm pro asi šedesát diváků byl tehdejší ředitel Divadla hudby Jaroslav Pochmon. Po jeho odchodu do Prahy se první ředitelkou nové scény stala Renáta Huserová (od roku 1993). Prvním uměleckým šéfem byl původně amatérský divadelník Pavel Cisovský (do konce sezony 2004/2005), dramaturg, režisér a herec. Zřizovací listinou Rady města Ostravy pak soubor přijal ke dni 24. května 1994 název Komorní scéna Aréna.

Jiří Štefanides
25. 5. 1994
Instituce
Průběžná O(s)trava krve v Komorní scéně Aréna
Pod tímto názvem nastudoval hostující režisér Radovan Lipus s ostravskými herci a v Komorní scéně Aréna v Ostravě uvedl volné kabaretní pásmo s podtitulem "scénická škytavka". S ostravským básníkem Petrem Hruškou sestavili scénář s úryvky textů zejména s ostravskou tematikou, které provázely ironické glosy, dobové inzeráty, improvizované místně aktuální odkazy. S využitím ostravských reálií, zdejšího hornického slangu, nářečních a intonačních prvků včetně městského hudebního folkloru (v podání harmonikáře Oldřicha Matušínského) vznikla inscenace s živou ceslostátní reflexí.Ke 100. repríze, která se odehrála na Slezskoostravském hradě, byl vydán audiozáznam inscenace, pořízený Českým rozhlasem v Ostravě v roce 2000. Záznam inscenace natočila také Česká televize Ostrava. Úspěch inscenace i v odborných kruzích významně přispěl k tomu, že už v roce 1996 byla Komorní scéna Aréna v anketě časopisu Svět a divadlo poprvé nominována na Divadlo roku.

Tato inscenace byla po roce 1989 prvním příkladem na ostravských jevištích, kdy se hlavním tématem divadelního sdělení stala reflexe Ostravy a Ostravska, její minulosti a přítomnosti. Od té doby se tomuto tématu postupně věnovaly všechny ostravské činoherní soubory, často s velmi zdařilými výsledky.

Jiří Štefanides
17. 9. 1995
Instituce
Spectaculo Interesse v Divadle loutek Ostrava
V Divadle loutek začal první ročník mezinárodní soutěžní přehlídky Spectaculo Interesse, která se od té doby koná pravidelně jako bienále (výjimkou byl rok 2021, kdy byl 14. ročník zrušen v souvislosti s covidovou pandemií). Cílem je představit nejvýraznější inscenace a projekty z celého světa v soutěžích i nesoutěžních představeních. Ceny uděluje odborná porota (hlavní cena Grand Prix od 1997), posléze i studentská a dětská porota (od 2003). O první ročník přehlídky se v roce 1995 zasloužila tehdejší ředitelka Jarmila Hájková s dramaturgyní Hermínou Motýlovou, konal se za finančního přispění Magistrátu města Ostravy a během osmi dnů na něm odehrálo 19 souborů 30 představení. Od roku 1999 (3. ročník) se programová nabídka rozšířila o pouliční loutkové divadlo, alternativní i nezávislá seskupení (například Divadlo Continuo, Studio dell’arte, Studio Dům, Divadlo bratří Formanů, La Putyka Rosti Nováka či Divadlo DNO Jiřího Jelínka). Festival se otevírá také nonverbálnímu pohybovému divadlu a performancím s předměty (např. nizozemský performer Duda Paiva nebo nizozemský loutkář Neville Tranter). Pravidelnou součástí se staly dílny a diskusní semináře, výstavy a setkání laické i odborné veřejnosti. V současnosti se jedná o prestižní světový festival s produkcemi na hlavní i alternativní scéně Divadla loutek Ostrava, v ostravských ulicích, ve Staré Aréně, v Dolu Landek, v galerii Plato, na Janáčkově konzervatoři a v dalších prostorech. Délka trvání se ustálila na pěti dnech, v jejichž průběhu je odehráno více třicet představení. Vedle loutek, předmětů a objektů se od roku 2019 prosazují v produkcích audiovizuální technologie, počítačová animace nebo práce s virtuální realitou. Festival je realizován za finanční podpory statutárního města Ostrava, Moravskoslezského kraje, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury České republiky, dalšími partnery jsou časopisy Loutkář a Divadelní noviny, Česká televize a další.

Tatjana Lazorčáková
30. 9. 1996
Osobnost
První inscenace v České republice
První inscenací režisérky Oxany Meleshkiny-Smilkové v České republice byl Višňový sad, který nastudovala v Komorní scéně Aréna v Ostravě. Východiskem inscenace se stal netradiční přístup k Čechovově textu jako k vaudevillu - režisérka odmítla tradiční výklad postav, zdůraznila zejména ironii a humor v kontrastu na atmosféru bezvýchodnosti a předtuchu tragédie, pro ostravskou inscenaci vytvořila autorský scénář v podobě textové koláže spojující repliky z překladu Leoše Suchařípy a vlastního překladu. Do českého divadelního kontextu vnesla inscenací výrazné impulzy ruské režijní školy obohacené zkušenostmi ze zahraničí - režisérka vystudovala Kyjevský institut divadelního umění, Akademii dramatických umění v Moskvě (GITIS), studovala v Paříži u P. Brooka, umělecky působila v Londýně, Cambridgi, Washingtonu, Postdamu. Vznik první inscenace provázela metoda týmové spolupráce s herci a autorského přístupu k výchozímu textu, která se stala jedním ze základních stylových aspektů dalších inscenací, celková poetika nesla výrazně postmoderní znaky, které se ještě intenzivněji prosadily u inscenace Strýček Váňa (Národní divadlo moravskoslezské, 1998), kdy režisérka dospěla k dekonstrukci původního textu a k tvorbě nového scénáře, v němž se repliky přesouvaly a zařazení do obrazné, metaforicky nadsazené situace jim dávaly nový význam. Inscenace působila kontrastním střídáním tragické polohy s groteskně vyhrocenými pasážemi i stylizovaným herectvím a aktualizačními posuny děje. Režisérka stabilně spolupracuje s výtvarníkem Jevgenijem Kulikovem, její inscenace v divadlech na Moravě a ve Slezsku jsou přijímany často jako provokace, experiment, postmoderní koláže. Patří k nim: Elektra (Marta JAMU, 1998), Poslední noc posledního cara (Komorní scéna Aréna, 2001, česká premiéra), Racek (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2005), Hamlet (CED-HaDi Brno, 2005), Maškaráda (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2005, světová premiéra), Hra na Leara (Marta JAMU, 2007), Hotel mezi dvěma světy (Slezské divadlo Opava, 2007, Komedie omylů (Marta JAMU, 2007), Hamlet (Slezské divadlo Opava, 2009), Fata morgana lásky (Slezské divadlo Opava, 2010), Tři sestry (Marta JAMU, 2011), Višňový sad (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2012).
Související záznamy
Instituce:Komorní scéna Aréna Ostrava
11. 10. 1997
Instituce
Bílé divadlo: Ty, který lyžuješ
Na přehlídce … příští vlna / next wave …v Klubu Roxy v Praze uvedlo ostravské Bílé divadlo pod vedením Jana Číhala premiéru inscenace Ty, který lyžuješ. Experimentující soubor se nechal inspirovat kresbami Martina Velíška a vytvořil sugestivní divadelní obrazy pomíjivosti lidského života. Syrová autentičnost obnažené nahoty šesti mužů-lyžařů kontrastovala s decentním hudebním doprovodem dívčího komorního kvarteta. Inscenace se dočkala téměř dvou stovek představení nejen na tuzemských přehlídkách a ve zdejších divadlech (v roce 2012 byla uvedena i v pražském Činoherním klubu), ale i v zahraničí: v Paříži, Avignonu, Turíně, Stockholmu, Varšavě, Kyjevě, Archangelsku, Soulu, Guntersdorfu, Libourne.
V roce 1990 se Bílé divadlo zúčastnilo Jiráskova Hronova s inscenací Dům mé matky, vycházející z poezie Vladimíra Holana. V témže roce bylo pozváno na mezinárodní festival Divadlo Plzeň s inscenací Červený kohout letí k nebi, jež byla inspirována experimentálním románem Miodraga Bulatoviće – pouliční představení se zpěvy a tanci soubor předvedl i v Paříži. V dalších letech nastudoval Opilý koráb podle Arthura Rimbauda (1999), Poslední večeři (u stolu seděli herci společně s diváky, 2003) ad. V polistopadovém období v souboru hráli také Jana Sglundová, Jakub Číhal, Šárka Nebojsová, Zbyněk Popelka, Eva Cyprichová, Jiří Sekáč, Zbyněk Popelka, Polda Kristin a další. O činnosti Bílého divadla vzniklo několik filmových a televizních dokumentů.

Jiří Štefanides
18. 9. 2000
Instituce
Zahájila přehlídka Divadlo bez bariér
V ostravském Divadle loutek proběhl pod názvem Divadelní pouť bez bariér první ročník nesoutěžní přehlídky tematicky zaměřené na dětského diváka se zdravotním handicapem a speciálními potřebami. Přehlídka se konala pravidelně až do roku 2016 jako bienále (v sudém roce střídala festival Spectaculo Interesse). Cílem byla reflexe daného tématu v umění a integrace dětí s handicapem mezi zdravé vrstevníky. Původní koncepce se postupně proměňovala a z úzce zaměřené akce se vyprofilovala mezinárodní multižánrová přehlídka celostátního dosahu s tematicky rozšířenou programovou nabídkou pro diváky různého věku i zájmu. V rámci 8. ročníku (2014) došlo k přejmenování na Divadlo bez bariér, které odpovídalo tematickému zaměření na „překračování hranic mezi námi i v nás“ – ve smyslu odstraňování nejen zdravotních a mentálních, ale i národnostních, etnických, názorových, generačních či kulturních bariér, tabu a stereotypů. Vedle loutkových představení pro děti se v programu objevily taneční a cirkusové produkce (Losers Cirque Company, Divadlo Ponec, Lenka Vagnerová & Company), činoherní představení pro mládež i dospělé či akce pro rodiče s dětmi (MeetFactory, Divadlo v Řeznické, Buchty a loutky, Divadlo Archa, Divadlo Líšeň aj.). V doprovodném programu se realizovaly výstavy, semináře pro pedagogy a rodiče, besedy, tvůrčí dílny, výstavy. Po 9. ročníku (v roce 2016) se Divadlo loutek Ostrava rozhodlo festival dále nepořádat. Jeho organizaci převzal ostravský soubor Bílá holubice, který realizoval 10. ročník (2020) a vrátil se k původnímu názvu Divadelní pouť bez bariér. Hlavním posláním se stalo propojení profesionálního a integrovaného umění.

Tatjana Lazorčáková
8. 3. 2001
Instituce
Česká premiéra Krylovovy bajky Trumf v Divadle loutek
Jednou z linií prosazovanou v Divadle loutek režisérem Petrem Nosálkem a dramaturgyní Hermínou Motýlovou byly inscenace pro dospělé publikum, mezi něž se zařadila česká premiéra veršované bajky Ivana Andrejeviče Krylova Trumf, uvedená v alternativním prostoru zkušebny. Text v překladu Hany Vrbové byl nastudován ve scénické výpravě a s loutkami Dáši Nesvedové, v kostýmech Evy Kotkové a s hudbou Nikose Engonidise. K úspěchu přispělo autentické herectví a zpěv Edity Bandyové, Nikose Engonidise, Jany Zajacové, Miroslava Kudely aj. Inscenace, která byla označena za vrchol přehlídky Ost-ra-var 2001, získala ocenění na Skupově Plzni 2002, účastnila se festivalů v Rakousku a Polsku a záznam odvysílala Česká televize.

Tatjana Lazorčáková
15. 2. 2003
Instituce
Dostojevského Idiot očima Sergeje Fedotova
Jedenáctou inscenací ruského režiséra Sergeje Fedotova v českých divadlech byla režie vlastní dramatizace Dostojevského románu Idiot. V ostravském Divadle Petra Bezruče našel vynikající soubor, který byl připraven respektovat poetiku spíše klasického iluzívního divadla zakořeněného v ruské divadelní tradici. V roli Myškina alternovali Josef Kaluža a Michal Moučka, napětí mezi Rogožinem a Nastasjou budovali Norbert Lichý a Lucie Žáčková. Dále hráli Vítězslav Kryške, Zdena Przebindová, Markéta Viktorová, Nikola Birklenová, Kristina Kociánová, Daniel Zaoral a další. Výpravu navrhl Adam Pitra, hudbu napsal Norbert Lichý, dramaturgem byl Martin Režný. Inscenace se na základě hlasování divadelní kritiky v časopise Svět a divadlo dostala do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci v roce 2003. Hrála se do 14. 6. 2006.
V téže anketě a v témže roce získal Sergej Fedotov hlavní cenu za jinou inscenaci, Psí srdce Michaila Bulgakova, kterou nastudoval s dalším ostravským souborem, Komorní scénou Aréna. Obě inscenace vyvolaly velkou pozornost divadelní kritiky na městské divadelní přehlídce Ost-ra-var.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Komorní scéna Aréna Ostrava
29. 9. 2005
Instituce
Otevřen nový sál Komorní scény Aréna v Ostravě
Představením inscenace hry Williama Shakespeara Sen noci svatojánské zahájila Komorní scéna Aréna provoz v novém divadelním sále v prostorách rekonstruované Knihovny města Ostravy. Sál s hledištěm pro 96 diváků se nachází nedaleko původního působiště na Masarykově náměstí. Se zahájením sezony 2005/2006 došlo zároveň ke změně v uměleckém vedení divadla. Dosavadní šéf Pavel Cisovský přešel na externí spolupráci a jeho nástupcem se stal režisér Ivan Krejčí.

Stanislava Hrušková
10. 10. 2008
Instituce
Job v Divadle Petra Bezruče
Dramatizaci románu Josepha Rotha Job připravila pro ostravský soubor dramaturgyně Marta Ljubková. Příběh životem zkoušeného židovského kantora přenesl na jeviště režisér Martin Františák (umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v letech 2007–2013), ústřední postavu Mendela Singera svěřil Norbertu Lichému. Za jímavý obraz muže hledajícího spásu v Bohu si Lichý získal nejen přízeň publika, ale také Herecké asociace, která mu udělila Cenu Thálie za mužský herecký výkon v kategorii činohra za rok 2008. V dalších rolích hráli Zdena Przebindová (Debora), Sylvie Krupanská (Miriam), Lukáš Melník (Menuchim), Tomáš Dastlík (Šemarja), Tomáš Krejčí (Jonáš), Kateřina Krejčí (Rabín) ad. Výpravu navrhl Marek Cpin, hudbu napsal Nikos Engonidis, jako choreografka spolupracovala Zoja Mikotová. Inscenace hostovala na Mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Derniéru měla 21. 4. 2010.

Jiří Štefanides
3. 6. 2009
Instituce
Zrodil se nový divadelní festival v Ostravě

3. červnem 2009 zahájila svou existenci mezinárodní nesoutěžní přehlídka Dream Factory Ostrava, která se progresivní dramaturgií zaměřila na činoherní a alternativní divadlo spojené s nejnovějšími trendy umění. Koná se každoročně na přelomu května a června, výjimkou byly roky 2020 a 2021, kdy organizátoři v rámci pandemických opatření přesunuli přehlídku na říjen (2020) nebo ji rozdělili do dvou minipřehlídek (v červnu a v září 2021). Ojedinělost přehlídky v rámci festivalů v ČR byla od počátku především ve využití ostravských industriálních prostor – jednou z nejčastěji využívaných se stala od prvního ročníku Národní kulturní památka Důl Hlubina v Dolní oblasti Vítkovic. Festivalové produkce se konaly v dalších letech také v ostravských divadlech, kulturním prostoru Cooltoure na Černé louce, v Domě kultury města Ostravy, v plenéru (na Masarykově náměstí, na prostranství před Domem kultury města Ostravy) nebo v solných jeskyních. S myšlenkou založit přehlídku, která bude využívat specifičnost Ostravy jako ojedinělého prostoru, přišli tehdejší manažer Divadla Petra Bezruče Tomáš Suchánek, bývalá lektorka dramaturgie téže scény Zuzana Mildeová a tehdejší student magisterského ročníku produkce DAMU David Mírek. V rámci občanského sdružení OVArt pořádali čtyři ročníky festivalu, v roce 2012 převzalo produkční záštitu občanské sdružení s názvem Dream Factory Ostrava, v čele s Tomášem Suchánkem. V průběhu let se proměňovala délka trvání (od původní čtyřdenní přehlídky až na desetidenní při 15. ročníku v roce 2023) a dramaturgie festivalu se rozšířila na nezávislá divadla, performance, pantomimu, improvizace, loutkové divadlo a autorské divadelní projekty, fyzické divadlo, koncerty i filmové projekce. Mezi doprovodné akce patří veřejné diskuse na aktuální témata (financování kultury, divadla v době pandemie apod.). Nad každým ročníkem přebírá uměleckou garanci divadelní/herecká osobnost (např. 2009 Norbert Lichý, 2013 Richard Krajčo, 2019 Tereza Dočkalová a Tomáš Dianiška, 2021 Jan Hájek, 2023 Ivan Trojan). Mezi soubory se objevují jak špičková tuzemská divadla (Dejvické divadlo, A studio Rubín, Divadlo Ungelt, Švandovo divadlo, Vosto5, Divadlo Komedie, Divadlo na cucky, Studio Hrdinů, Meetfactory, Divadlo v Dlouhé, HaDivadlo, Divadlo Husa na provázku, Divadlo Letí, Boca Loca Lab aj.), tak zahraniční hosté ze Švýcarska, Maďarska, Polska, Slovenska aj. Od 14. ročníku (2022) nabízí přehlídka nově i samostatnou sekci produkcí studentů z uměleckých škol.
Dream Factory Ostrava je v současné době největší přehlídkou činoherního divadla na severní Moravě, zahrnující rozmanité divadelní a umělecké žánry, která se zaměřuje na nejširší okruh diváků a profesionální kritickou a uměleckou obec. Koná se pod záštitou ministra kultury České republiky a je realizována za podpory Statutárního města Ostrava a Moravskoslezského kraje s podporou dalších sponzorů a mediálních partnerů.

Tatjana Lazorčáková
13. 5. 2011
Instituce
Cena pro Pestré vrstvy
Jevištní uvedení Pestrých vrstev, dramatizace stejnojmenného vyprávění ostravského havíře Ivana Landsmanna, kterou pořídil pro Divadlo Petra Bezruče v Ostravě dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek, nemohlo být více autenticky ostravské – režisérem byl Janusz Klimsza, znalec Ostravska, a hrálo se nikoliv v divadle, které procházelo rekonstrukcí, ale v opuštěném prostředí havířů, v bývalých umývárnách dolu Hlubina. Pro vybraný ostravský slovník, havířský slang a ostravský akcent v řeči samozřejmě měli smysl publikum i herci Lukáš Melník v hlavní roli Ivana, dále Norbert Lichý (Ředitel), Jan Vápeník (Závorka), Tomáš Dastlík (Josef), Jan Vlasák (Luděk), Přemysl Bureš, Dušan Urban a další. Pestré vrstvy získaly v anketě kritiků Divadelních novin cenu za nejlepší inscenaci roku 2011 v kategorii Alternativní divadlo. Inscenace měla derniéru 4. 6. 2014.

Jiří Štefanides
3. 2. 2012
Instituce
Poprvé Na větrné hůrce, režie Jan Mikulášek
Na dramatizaci románu Emily Brontëové pro inscenaci v Divadle Petra Bezruče v Ostravě se podíleli režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Marta Ljubková. Nejen publikum, ale i divadelní kritiku zaujal neobvyklý dramaturgicko-režijní výklad, který tradiční příběh romantické lásky až na hranici sentimentu nahradil obrazem násilí jako principu mezilidských vztahů. V hlasování divadelních kritiků pro udělení Cen Alfréda Radoka za rok 2012 se inscenace dostala do užší nominace hned ve třech kategoriích: za mužský herecký výkon Tomáš Dastlík (Heathcliff), za ženský herecký výkon Sylvie Krupanská (Kateřina Earnshawová a Kateřina Lintonová) a jako nejlepší inscenace roku. Dále hráli Lukáš Melník (Hindley Earnshaw a Hareton Earnshaw), Ondřej Brett, Tereza Vilišová, Kateřina Krejčí, Dušan Urban a další. Výpravu navrhl Marek Cpin.

Jiří Štefanides
27. 9. 2013
Instituce
Můj romantický příběh jako neveselá výpověď o současnosti
Komedie skotského dramatika Daniela Craiga Jacksona Můj romantický příběh se v režijní interpretaci Daniela Špinara a hereckého souboru Divadla Petra Bezruče stala spíše smutným až depresivním obrazem marného hledání pevnějšího vztahu mezi zklamanými single třicátníky. Ostravská inscenace se vymykala z jiných výkladů této hry, většinou sledujících lehčí zábavu, natolik, že získala ve výročních anketách za rok 2013 několik ocenění. Cena Marka Ravenhilla jí byla udělena za nejlepší inscenaci nového textu. Představitelka Amy Tereza Vilišová pak obdržela hned dvě individuální ocenění za ženský herecký výkon: Výroční cenu Thálie, kterou jí udělila Herecká asociace, a Cenu Alfréda Radoka, za níž stála anketa divadelních kritiků časopisu Svět a divadlo. Partnerem Terezy Vilišové na jevišti byl Ondřej Brett (Tom), dále hráli Sylvie Krupanská (Alison), Lukáš Melník nebo Albert Čuba j. h. (Calvin) a Markéta Haroková (Saša). Hru přeložil Jakub Škorpil, text upravili režisér a dramaturgyně Ilona Smejkalová, hrálo se ve výpravě Lucie Škandíkové.
Tereza Vilišová byla členkou Divadla Petra Bezruče v letech 2004–2013. V roce 2007 ji režisér Jan Mikulášek obsadil do role Taťány v Puškinově Evženu Oněginovi, v roce 2012 ztělesnila Chloé ve Vianově Pěně dní (režie Anna Petrželková). Za ocenění její interpretace Amy lze považovat i následující nabídku angažmá do činohry Národního divadla v Praze.

Jiří Štefanides
28. 2. 2014
Instituce
Premiéra Petrolejových lamp v Divadle Petra Bezruče
Základem inscenace Martina Františáka, režiséra řady divadelních obrazů českého venkova/maloměsta viděného dnešníma očima, se stala dramatizace stejnojmenného psychologického románu Jaroslava Havlíčka, jejímiž autory byli Martin Velíšek a Ivan Rajmont. Štěpánku Kiliánovou ztvárnila Sylvie Krupanská, roli Pavla Maliny, kterého ve filmové adaptaci Juraje Herze nezapomenutelně zahrál Petr Čepek, převzal Lukáš Melník. Za přerod Štěpy z naivního venkovského děvčete v racionálně jednající ženu, která musí s velkou mravní silou zvládat lidsky a společensky nezvladatelné, byla Sylvie Krupanská nominována divadelní kritikou do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka za rok 2014 za nejlepší ženský herecký výkon. Výpravu navrhl Marek Cpin, dramaturgyní byla Daniela Jirmanová, hudbu napsal Nikos Engonidis. Inscenace se na repertoáru udržela více než pět let (derniéra 13. 6. 2019).
Sylvie Krupanská setrvala v angažmá v Divadle Petra Bezruče v letech 2007–2014. Často hrála velké role v inscenacích Jana Mikuláška: Olgu v Puškinově Evženu Oněginovi (2007), Julii v Orwelově 1984 (2009) a dvojroli Kateřiny Eearnshawové a Kateřiny Lintonové v inscenaci Na větrné hůrce (2012). V další inscenaci Martina Františáka (Rostandově Cyranovi, 2010) ztvárnila Roxanu. Pro oba tvůrce, Sylvii Krupanskou i Martina Františáka, byly Petrolejové lampy jejich poslední inscenací v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče.

Jiří Štefanides
13. 11. 2015
Instituce
Založena divadelní přehlídka v industriálních prostorách Dolních Vítkovic
Prvním ročníkem zahájil v prostorách Starých a Nových koupelen bývalého Dolu Hlubina dvoudenní mezinárodní festival autorského divadla a současného umění NORMA. U jeho vzniku stála Městská galerie PLATO v Ostravě a pražské Studio Hrdinů, dramaturgem je od prvního ročníku Jan Horák. Festival se soustředí na autorské divadelní projekty vypovídající o trendech a tématech napříč generacemi i divadelními žánry. Specifickými aspekty dramaturgické orientace je spojení divadla a výtvarného umění a využití netradičních a industriálních prostor v Ostravě – zejména Národní kulturní památky Důl Hlubina, Multifunkční haly GONG v Dolní oblasti Vítkovic a Městské galerie PLATO (bývalý hobbymarket Bauhaus). První ročník zahrnul české a polské konceptuální projekty Jána Mančušky, Jana Horáka, Michala Pěchoučka, pohybové performance Evy Koťátkové nebo Magdaleny Ptasznik, či výjimečný a v katolickém Polsku kontroverzní projekt Mše respektovaných polských umělců Artura Żmijewského a Igora Stokfiszewskiho. Festival byl do roku 2019 každoroční, výjimkou byl rok 2018, kdy se z důvodu pandemie nekonal. Čtvrtý ročník (8. – 9. 11. 2019) se uskutečnil naposledy v Ostravě, ve zrekonstruovaném prostoru Městské galerie PLATO, a dramaturgickými tématy se staly žena, ženskost a s tím spojená angažovanost, společenská kritika, sexualita, poezie, citlivost. Zúčastnili se jej umělci z České republiky, Polska či Francie. Po roční přestávce se konání festivalu v roce 2021 přesunulo do Studia Hrdinů v Praze s periodicitou dvou let a jeho jediným organizátorem se stalo Studio Hrdinů.

Tatjana Lazorčáková
26. 1. 2018
Instituce
Pavla Gajdošíková jako Maryša v Ostravě
Divadlo Petra Bezruče uvedlo premiéru klasické tragédie bratří Mrštíků v režijní interpretaci tehdejší umělecké šéfky divadla Janky Ryšánek Schmiedtové a v úpravě textu, na které se režisérka podílela s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou. Výpravu s originálním scénografickým řešením navrhla Lucie Labalová, hudbu napsal Ivan Acher, na pohybovém aranžmá spolupracovala Jitka Adamíková. Na inscenaci se podíleli zástupci několika hereckých generací divadla: Maryšu a Francka představovali Pavla Gajdošíková a Vojtěch Říha, Lízala a Lízalku Norbert Lichý a Markéta Haroková, dále hráli Dušan Urban (Vávra), Marcela Čapková (Horačka), Kateřina Krejčí (Strouhalka) a další. Babičku pohostinsky ztělesnila Marie Viková, která do Divadla Petra Bezruče přišla s Kačerovým ročníkem absolventů DAMU v roce 1959. V herecky výjimečné inscenaci nejvíce pozornosti vyvolal výkon Pavly Gajdošíkové. Za Maryšu získala Cenu divadelní kritiky, nominaci na Cenu Thálie za nejlepší ženský herecký výkon a moravskoslezskou Cenu Jantar za rok 2018.
Pavla Gajdošíková byla členkou Divadla Petra Bezruče v letech 2010–2020. Hrála například v inscenaci Úklady a láska Friedricha Schillera (Luisa, Žofie, režie Mikoláš Tyc, 2016), těsně před odchodem z Ostravy ztělesnila Markétku v inscenaci Bulgakovova Mistra a Markétky (režie Alexandr Minajev, 2019). V roce 2020 získala stálé angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou.

Jiří Štefanides
25. 1. 2019
Instituce
Transky, body, vteřiny Tomáše Dianišky v Divadle Petra Bezruče
Jevištní ztvárnění neveselého příběhu prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové/Zdeňka Koubka rezonovalo se současnou transgenderovou diskusí natolik, že vyvolalo široký zájem celostátní kritiky. V anketě časopisu Svět a divadlo Ceny divadelní kritiky za rok 2019 bylo oceněno jako nejlepší inscenace roku, Jakub Burýšek za ztvárnění role Zdeny Koubkové získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon a navíc ocenění Talent roku 2019. Inscenaci nastudoval v autorské režii Tomáš Dianiška, výpravu navrhla Lenka Odvárková, hudbu napsal a vybral Matej Štesko. Na dramaturgii se podíleli David Košťák a Kateřina Menclerová. V premiérovém obsazení se ve značném počtu postav střídali Pavla Gajdošíková, Markéta Matulová, Vojtěch Říha, Milan Cimerák, Vojtěch Johaník a další. Ohlas této inscenace přispěl k tomu, že Divadlo Petra Bezruče v Ostravě se ve zmíněné anketě octlo také v užší nominaci pro kategorii Divadlo roku. Tomáš Dianiška kromě toho získal i cenu za nejlepší českou hru poprvé uvedenou na jevišti.

Jiří Štefanides
2. 9. 2021
Instituce
Česká premiéra Špinarky v Divadle Petra Bezruče
Po necelých dvou letech od premiéry vynikající inscenace Transky, body, vteřiny se ostravské Divadlo Petra Bezruče vrátilo ke spolupráci s Tomášem Dianiškou. Výsledkem byla inscenace Špinarka věnovaná již uzavřenému životnímu příběhu zpěvačky Věry Špinarové, jedné z nejznámějších popových hvězd Ostravy. V režii autora textu, s výpravou Lenky Odvárkové, v dramaturgii Anny Smrčkové, s hudbou Mateje Šteska a s živým hudebním doprovodem excelovala herecky, ale také pěvecky představitelka titulní role Markéta Matulová. V každoročním hlasování divadelních kritiků v anketě časopisu Svět a divadlo obdržela hned dvě ocenění: za nejlepší ženský herecký výkon v roce 2021 a v kategorii Talent roku. Dianiška získal v téže anketě cenu za nejlepší poprvé uvedenou českou hru. V inscenaci dále hráli Kateřina Krejčí (Mamka) a Jakub Burýšek (Luboš), vždy několik dalších postav představovali Vojtěch Johaník, Dušan Urban, Julie Goetzová, Jáchym Kučera a další. Inscenaci uvedla v přímém přenosu 1. 9. 2022 ČTart.

Jiří Štefanides
26. 5. 2023
Instituce
Poslední inscenace Norberta Lichého
Dlouhou řadu strhujících postav otců v Divadle Petra Bezruče uzavřel Norbert Lichý rolí Andrého v inscenaci černé komedie Floriana Zellera Otec. Divadelní kritika konstatovala, že zobrazením vnitřního světa stárnoucího muže postiženého Alzheimerovou chorobou poskytl divákům mimořádně silný emocionální zážitek. Inscenaci nastudoval režisér Jan Holec (od roku 2019 umělecký šéf divadla), výpravu navrhla Pavla Kamanová a hudbu napsal Nikos Engonidis. Hrálo se v překladu Michala Zahálky, dramaturgem byl Peter Galdík. V komorní inscenaci dále hráli Markéta Haroková (Anne), Lukáš Melník (Pierre), Barbora Křupková (Laura), Jáchym Kučera (Muž) a Magdaléna Holcová (Žena).
Za Andrého získal Norbert Lichý v hlasování kritiků časopisu Svět a divadlo Cenu divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon v kategorii činohra za rok 2023 a moravskoslezskou Cenu Jantar. Byla to jeho poslední role na divadle, 16. 1. 2024 nečekaně zemřel. Inscenace se tak dočkala pouze třinácti představení.

Jiří Štefanides
5. 10. 2024
Instituce
Cena Thálie pro Jana Číhala
Při tradičním udílení cen Thálie Hereckou asociací v Národním divadle obdržel cenu za celoživotní mistrovství v oboru alternativní divadlo Jan Číhal, režisér, herec, dramaturg, dlouholetý principál experimentálního amatérského souboru Bílé divadlo z Ostravy. Celý svůj intenzivní divadelní život spojil s amatérským divadlem. V 60. letech začínal v brněnském divadelním prostředí. Spolupracoval se začínajícími divadelníky Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou, udržoval styky s průbojným souborem Quidam, s Václavem Martincem z Prahy, který se věnoval moderním formám pohybového divadla. Po příchodu do Ostravy založil v nově otevřeném Domu kultury Vítkovic Act-studio (1967–1972), v letech 1969 a 1970 zde zorganizoval dva ročníky festivalu experimentálního divadla Generace. Založil soubor Někde něco (1970–1980), zde už spolupracoval s básníkem Vladimírem Machkem z Českých Budějovic (Milá sedmi loupežníků podle Viktora Dyka, společně napsali Antihamleta). Inspiraci nacházel zejména v Polsku na festivalech otevřeného divadla (Jerzy Grotowski, Eugen Barba, Living Theatre). V roce 1982 založil společně s Luďkem Jičínským Bílé divadlo, experimentální amatérský soubor. Jeho činnost svým významem přesahovalo daleko region Severomoravského kraje, vystupovalo na celostátních amatérských přehlídkách, bylo zváno i na festivaly profesionálních divadel. Nejúspěšnější inscenací Bílého divadla byla performance Ty, který lyžuješ (1997), kterou soubor uváděl po celém světě. Literární inspiraci nacházel Jan Číhal u mnoha českých i světových autorů (Vladimír Holan, Karel Hynek Mácha, Samuel Beckett, Czeslaw Milosz, Tadeusz Kantor, Tadeusz Nowak, Miodrag Bulatović, Arthur Rimbaud). Občas vystupoval i v profesionálních představeních, v menších rolích hrál ve filmu a v televizních inscenacích. V září 2023 na festivalu … příští vlna / next wave… získal poctu Živoucí poklad, udělovanou osobnostem české nezávislé divadelní scény. Cenu Thálie už Jan Číhal nestačil převzít osobně – nedlouho před tím, 22. 8. 2024, ve věku osmdesáti let nečekaně zemřel.

Jiří Štefanides
5. 10. 2024
Instituce
Cena Thálie pro Štěpánku Ranošovou
Herečka Štěpánka Ranošová (nar. 1926) prožila téměř celou svou tvůrčí dráhu v rodné Ostravě. Byla už mezi členy ochotnického Divadla Kytice, které se formovalo na konci války. Jedinou sezonu 1947/1948 strávila v Beskydském divadle v Novém Jičíně, a pak se vrátila do Ostravy do tehdejšího Divadla mladých, pozdějšího Divadla Petra Bezruče. Zde vytrvala až do konce své herecké kariéry (1987). Mezi více než 130 rolemi zřetelně vystupují úkoly v české dramatice. Ztvárnila titulní roli v Tylově Tvrdohlavé ženě (režie Jan Kačer, 1959), ve čtyřiceti letech Lízalku v Maryše bratří Mrštíků (režie František Čech, 1966), Kostelničku v Jenůfě podle Její pastorkyně Gabriely Preissové (režie Pavel Palouš, 1975). Herecky se podílela i na řadě významných inscenací soudobé původní tvorby: hrála Věru v Kunderových Majitelích klíčů (režie Evžen Němec, 1962) a rovněž postavu Věry v Topolově Konci masopustu (režie Saša Lichý, 1963), Paní přednostovou v prvním divadelním provedení Ostře sledovaných vlaků (v dramatizaci a režii Saši Lichého, 1966). Uspěla však i v rolích světového dramatu: ztvárnila Stellu v čs. premiéře hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha (režie Jan Kačer, 1960), byla první Kačerovou Matkou Kuráží v inscenaci hry Matka Kuráž a její děti Bertolta Brechta (1961), v čs. premiéře hry Petera Shaffera Equus (režie Pavel Palouš, 1979) představovala Matku hlavního hrdiny Alana Stranga (v podání Zdeňka Žáka) aj. Na konci své dráhy několikrát hostovala v inscenacích činohry Národního divadla moravskoslezského: mj. hrála Babičku Mlynáře (Jan Fišar) v Jiráskově Lucerně (režie Radovan Lipus, 1998) a chůvu Anfisu v Čechovových Třech sestrách (režie Juraj Deák, 2001).
Štěpánka Ranošová spolupracovala s rozhlasem, natočila několik filmů a řadu televizních inscenací. V paměti diváků patrně nejvíce utkvěly její postavy tvrdých až nelítostných venkovských žen v ostravských televizních seriálech. Vznikaly zpravidla podle literárních předloh a jejich režisérem byl nejčastěji Alois Müller (Haldy podle románu Anny Marie Tilschové, 1973; Kamenný řád podle románu Vojtěcha Martínka, 1975; Stavy rachotí, opět podle předlohy Vojtěcha Martínka, 1983) ad.
Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra jí udělila Herecká asociace v Národním divadle 5. 10. 2024. V témže roce Štěpánka Ranošová obdržela Cenu města Ostravy.

Jiří Štefanides
Související záznamy
Instituce:Divadlo Kytice
Instituce:Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě

Divadelní místopis Moravy a Slezska

Místní rejstřík

Ostrava