Komorní scéna Aréna Ostrava

Popisy událostí ...

• 30. 10. 1993
  OstravaZaložení Komorní scény Aréna v Ostravě 

  Premiéra inscenace hry Bleděmodrý Petr Gyuly Urbána a Jaroslava Pochmona znamenala počátek transformace tehdejšího Divadla hudby na Masarykové náměstí v Ostravě na čtvrtou ostravskou činoherní scénu s vlastním hereckým souborem. Autorem myšlenky založení komorního divadla s hledištěm pro asi šedesát diváků byl tehdejší ředitel Divadla hudby Jaroslav Pochmon. Po jeho odchodu do Prahy se první ředitelkou nové scény stala Renáta Huserová (od roku 1993). Prvním uměleckým šéfem byl původně amatérský divadelník Pavel Cisovský (do konce sezony 2004/2005), dramaturg, režisér a herec. Zřizovací listinou Rady města Ostravy pak soubor přijal ke dni 24. května 1994 název Komorní scéna Aréna. 

  Jiří Štefanides

  zdroj: Ostravské činoherní divadlo v procesu transformace po listopadu 1989
  

  Ostravské činoherní divadlo v procesu transformace po listopadu 1989. Theatralia 18, 2015, č. 1.

  
  Číslo strany: 22-24
  Jméno autora: Jiří Štefanides
• 25. 5. 1994
  OstravaPrůběžná O(s)trava krve v Komorní scéně Aréna 

  Pod tímto názvem nastudoval hostující režisér Radovan Lipus s ostravskými herci a v Komorní scéně Aréna v Ostravě uvedl volné kabaretní pásmo Průběžná O(s)trava krve s podtitulem "scénická škytavka". S ostravským básníkem Petrem Hruškou sestavili scénář  s úryvky textů zejména s ostravskou tematikou, které provázely ironické glosy, dobové inzeráty, improvizované místně aktuální odkazy. S využitím ostravských reálií, zdejšího hornického slangu, nářečních a intonačních prvků včetně městského hudebního folkloru (v podání harmonikáře Oldřicha Matušínského) vznikla inscenace s živou celostátní reflexí. Ke 100. repríze, která se odehrála na Slezskoostravském hradě, byl vydán audiozáznam inscenace, pořízený Českým rozhlasem v Ostravě v roce 2000. Záznam inscenace natočila také Česká televize Ostrava. Úspěch inscenace i v odborných kruzích významně přispěl k tomu, že už v roce 1996 byla Komorní scéna Aréna v anketě časopisu Svět a divadlo poprvé nominována na Divadlo roku.

  Tato inscenace byla po roce 1989 prvním příkladem na ostravských jevištích, kdy se hlavním tématem divadelního sdělení stala reflexe Ostravy a Ostravska, její minulosti a přítomnosti. Od té doby se tomuto tématu postupně věnovaly všechny ostravské činoherní soubory, často s velmi zdařilými výsledky. 

  Jiří Štefanides

  zdroj: Sebeidentifikace - sebereflexe -sebetematizace Ostravy aneb Inscenační návraty k historii a mentalitě místa
  

  Theatralia 18, 2015, č. 1

  
  Číslo strany: 32-49
  Jméno autora: Tatjana Lazorčáková
• 29. 9. 2005
  OstravaOtevřen nový sál Komorní scény Aréna v Ostravě 

  Představením inscenace hry Williama Shakespeara Sen noci svatojánské zahájila Komorní scéna Aréna provoz v novém divadelním sále v prostorách rekonstruované Knihovny města Ostravy. Sál s hledištěm pro 96 diváků se nachází nedaleko původního působiště na Masarykově náměstí. Se zahájením sezony 2005/2006 došlo zároveň ke změně v uměleckém vedení divadla. Dosavadní šéf Pavel Cisovský přešel na externí spolupráci a jeho nástupcem se stal režisér Ivan Krejčí.

  Stanislava Hrušková

  zdroj: Ostravské činoherní divadlo v procesu transformace po listopadu 1989
  

  Ostravské činoherní divadlo v procesu transformace po listopadu 1989. Theatralia 18, 2015, č. 1.

  
  Číslo strany: s. 23-24.
  Jméno autora: Jiří Štefanides
• 21. 1. 2012
  OstravaKomorní scéna Aréna: S nadějí, i bez ní 

  S využitím postupů dokudivadla uvedla ostravská Komorní scéna Aréna inscenaci nového textu svého dramaturga Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní. Jednalo se o první část zamýšlené jevištní trilogie věnované temnému století zhoubných ideologií, které poznamenaly životní prostor střední Evropy. Dramatický text o osudech komunistů Rudolfa Slánského popraveného v 50. letech a jeho ženy Josefy, jež později podepsala Chartu 77, se opírá o autentické dobové dokumenty. Režisérem inscenace byl Ivan Krejčí, výtvarníkem Milan David, hudbu napsal Nikos Engonidis. Ústřední postavu (Ona) ztělesnila Alena Sasínová-Polarczyk, dvojici vyšetřovatelů (První a Druhý) představovali Marek Cisovský a Albert Čuba. Zuzana Truplová, Petra Kocmanová, Vladislav Georgiev, Michal Moučka a René Šmotek tvořili Chór. Inscenace vzbudila velkou pozornost kritiků časopisu Svět a divadlo, z jejichž ankety vzešly ceny Alfréda Radoka za nejlepší divadelní počiny roku 2012: měla nominaci na nejlepší inscenaci roku, Alena Sasínová-Polarczyk byla v širší nominaci na nejlepší ženský herecký výkon, Tomáš Vůjtek obdržel za text zvláštní cenu Hvězda na vrbě. Kromě těchto hodnocení Komorní scéna Aréna obdržela Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci nového textu v roce 2012. Inscenace inspirovala Českou televizi k natočení televizní verze v režii Lenky Wimmerové (2014). Derniéru měla 17. 11. 2017.
  Trilogii divadelních opusů tematicky vycházejících z historie, ale s aktuálním politickým podtextem, dovršily inscenace Slyšení (2015) a Smíření (2017).

  Jiří Štefanides

  zdroj: S Radoky v zádech … Made in Aréna 2012
  

  Svět a divadlo, 2013, č. 2, s. 8-10.

  
  Jméno autora: Petr Horák
• 28. 2. 2015
  OstravaPremiéra nového dramatu Tomáše Vůjtka Slyšení v Ostravě 

  Druhou částí trojice inscenací Komorní scény Aréna reagujících na tragické dějiny Evropy 20. století byl nový text dramaturga divadla Tomáše Vůjtka Slyšení. Jeho hlavní postavou je nacista Adolf Eichmann, autor obludného projektu fyzické likvidace Źidů – na jevišti nepochybuje o své nevině a před dnešními diváky usiluje o přijetí své obhajoby. Tomáš Vůjtek opět pracoval s autentickými prameny, téma navíc mělo úzkou vazbu k regionu: první transport s Židy vyjel do koncentračního tábora v Polsku z Moravské Ostravy.  Inscenaci režíroval šéf divadla Ivan Krejčí, scénu navrhl Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, autorem hudby byl Nikos Engonidis. Hlavní roli ztvárnil Marek Cisovský. Dále hráli Petra Kocmanová v alternaci s Alenou Sasínovou-Polarczyk (Vlastička), Petr Panzenberger a Šimon Krupa (První a Druhý kolega), Vladislav Georgiev (Rabín), Tereza Cisovská (Paní), Ondřej Malý j. h. (Manžel), Albert Čuba (Hans Frank), Josef Kaluža (Neporazitelný) a Pavel Cisovský nebo Miloslav Čížek (Otec). Naléhavá apelativnost jevištního tvaru přinesla divadlu několik výročních Cen divadelní kritiky udělovaných časopisem Svět a divadlo. Slyšení bylo vyhlášeno nejlepší inscenací roku 2015, Cisovského Eichmann byl oceněn jako nejlepší mužský herecký výkon, Vůjtkův text byl vyhlášen za nejlepší poprvé uvedenou českou hru roku. Česká televize natočila televizní verzi Slyšení v režii Lenky Wimmerové (2016). Inscenace se naposledy hrála 22. 6. 2018.
  První část zmíněné jevištní trilogie, S nadějí, i bez ní, byla uvedena v roce 2012, závěrečná část Smíření v roce 2017.

  Jiří Štefanides

  zdroj: Eichmann u výslechu v Ostravě
  

  Divadelní noviny, 2015, č. 8, s. 4.

  
  Jméno autora: Vladimír Just
• 3. 6. 2017
  OstravaSmíření: premiéra poslední části varovných obrazů historie 

  Po inscenacích S nadějí, i bez ní (2012) a Slyšení (2015) uvedla Komorní scéna Aréna v Ostravě poslední část historického triptychu s názvem Smíření a podtitulem Ohlasová hra se zpěvy, jejímž autorem byl opět dramaturg divadla Tomáš Vůjtek. Název inscenace nenaznačuje harmonické vyústění tragických dějin: naopak, je krutě ironický, vztažen k poválečnému brutálnímu účtování Čechů s německými spoluobčany, jímž jsme si zatížili historické svědomí. Režii měl opět Ivan Krejčí, scénu navrhl Milan David a kostýmy Marta Roszkopfová, hudbu napsal Ondřej Švandrlík. Trojici hlavních mužských postav ztělesnili Marek Cisovský (Funkcionář), Michal Čapka (Partyzán) a Josef Kaluža (Voják), rodinu Němců Vladislav Georgiev (Otec), Štěpán Kozub (Bratr) a Pavla Dostálová (Sestra). Falešnou polohu bodré národovecké lidovosti prostředkoval sbor, který tvořili Šimon Krupa, Petr Panzenberger, Ondřej Malý j. h., Jan Chudý j. h., Vojtěch Lipina j. h. a Alena Sasínová-Polarczyk. Při udílení Cen divadelní kritiky za rok 2017 na základě ankety časopisu Svět a divadlo získalo Smíření a Tomáš Vůjtek ocenění za nejlepší novou českou hru uvedenou v tomto roce. Česká televize pořídila v televizní úpravě režiséra Radima Špačka její záznam (2020). Inscenace měla derniéru 17. 1. 2020.

  Jiří Štefanides

  zdroj: Tři muži v chalupě, aneb Čechy krásné, Čechy mé
  

  Divadelní noviny, 2017, č. 12, s. 4.

  
  Jméno autora: Lenka Dombrovská
•  

Související události

Popisy událostí ...

• 30. 9. 1996
  Osobnost
  První inscenace v České republice 

  První inscenací režisérky Oxany Meleshkiny-Smilkové v České republice byl Višňový sad, který nastudovala v Komorní scéně Aréna v Ostravě.  Východiskem inscenace se stal netradiční přístup k Čechovově textu jako k vaudevillu - režisérka odmítla tradiční výklad postav, zdůraznila zejména ironii a humor v kontrastu na atmosféru bezvýchodnosti a předtuchu tragédie, pro ostravskou inscenaci vytvořila autorský scénář v podobě textové koláže spojující repliky z překladu Leoše Suchařípy  a vlastního překladu. Do českého divadelního kontextu vnesla inscenací výrazné impulzy ruské režijní školy obohacené zkušenostmi ze zahraničí - režisérka vystudovala Kyjevský institut divadelního umění, Akademii dramatických umění v Moskvě (GITIS), studovala v Paříži u P. Brooka, umělecky působila  v Londýně, Cambridgi, Washingtonu, Postdamu. Vznik první inscenace provázela metoda  týmové spolupráce s herci a autorského přístupu k výchozímu textu, která se stala jedním ze základních stylových aspektů dalších inscenací, celková poetika nesla výrazně postmoderní znaky, které se ještě intenzivněji prosadily u inscenace Strýček Váňa (Národní divadlo moravskoslezské, 1998), kdy režisérka dospěla k dekonstrukci původního textu a k tvorbě nového scénáře, v němž se repliky  přesouvaly a zařazení do obrazné, metaforicky nadsazené situace jim dávaly nový význam. Inscenace působila kontrastním střídáním tragické polohy s groteskně vyhrocenými pasážemi i stylizovaným herectvím a aktualizačními posuny děje. Režisérka stabilně spolupracuje s výtvarníkem Jevgenijem Kulikovem, její  inscenace v divadlech na Moravě a ve Slezsku jsou přijímany často jako provokace, experiment, postmoderní koláže. Patří k nim: Elektra (Marta JAMU, 1998), Poslední noc posledního cara (Komorní scéna Aréna, 2001, česká premiéra), Racek (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2005),  Hamlet (CED-HaDi Brno, 2005), Maškaráda (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2005, světová premiéra), Hra na Leara (Marta JAMU, 2007),  Hotel mezi dvěma světy (Slezské divadlo Opava, 2007, Komedie omylů (Marta JAMU, 2007), Hamlet (Slezské divadlo Opava, 2009), Fata morgana lásky (Slezské divadlo Opava, 2010), Tři sestry (Marta JAMU, 2011), Višňový sad (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2012).
• 13. 3. 1997
  Instituce
  První ročníky festivalu Ost-ra-var 

  V Ostravě byla zahájena tradice Festivalu ostravských divadel (13.–16. 3. 1997), přejmenovaného v roce 1999 na Festival ostravských činoherních divadel a v roce 2000 na Ost-ra-var. Přehlídka během prvních let vstoupila  do celorepublikového kontextu jako jedna z nejinspirativnějších divadelních událostí v České republice. U zrodu festivalu stáli režiséři Juraj Deák a Radovan Lipus společně s dramaturgy Alicí Taussikovou a Markem Pivovarem, jejichž  cílem bylo představit reprezentativní výběr aktuálních inscenací ostravských profesionálních scén. Festival byl od počátku určen divadelním teoretikům a praktikům, včetně studentů vysokých divadelních škol. Specifikem se staly veřejně přístupné rozborové semináře, na nichž docházelo k otevřeným diskusím o jednotlivých inscenacích a divadlech. Zahajovacího ročníku se účastnily vedle činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského (hlavní organizátor) také Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna a  Divadlo loutek, od druhého ročníku (1998) bylo začleněno jako host ostravské amatérské Bílé divadlo a začal vycházet tištěný Zpravodaj s podtitulem Listy festivalového dění, jehož redakci tvořili studenti Katedra teorie a dějin dramatických umění z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Už v prvním roce festival přesvědčil o vysoké úrovni ostravského činoherního divadla a představil inscenace, které se dočkaly v celorepublikovém kontextu nejvyššího uznání – např. kabaretní koláž Radovana Lipuse a Petra Hrušky Průběžná O(s)trava krve (KSA, režie Radovan Lipus, nominace na Hru roku 1996) a Višňový sad (KSA, režie Oxana Meleshkina-Smilková, nominace  na Inscenaci roku 1996).

  Tatjana Lazorčáková
• 2. 3. 2000
  Instituce
  Festival Ost-ra-var a jeho stabilizace 

  Počínaje třetím ročníkem (2000) změnil Festival ostravských činoherních divadel svůj název na Ost-ra-var a pod tímto označením v roce 2016 dovršil dvacet let své existence. Zájem ze strany odborníků, studentů i zástupců významných divadel se neustále zvyšoval (v roce 2001 sto padesát dva účastníků, v roce 2007 téměř tři sta hostů). Na přehlídku se pravidelně sjížděli významní kritici a teoretici z celé republiky – Věra Ptáčková, Zdeněk Hořínek, Jaroslav Vostrý, Eva Stehlíková, Petr Pavlovský, Jan Roubal, Vladimír Just, Vladimír Hulec, Jaroslava Suchomelová, Radmila Hrdinová, Jiří P. Kříž, Josef Herman, Vladimír Mikulka, Jan Kerbr, David Drozd a další). Trvání festivalu se ustálilo na pěti dnech (od 2001), v rámci nichž bylo odehráno patnáct až sedmnáct představení. Odchodem Juraje Deáka (2004) a Alice Taussikové (2004), posléze i Radovana Lipuse (2008) se rozpadl zakládající tým, ale festival jako stabilní událost zůstal podporován nastupujícími šéfy činoherního souboru – Januszem Klimszou (od 2004), Pavlem Šimákem (od 2008), Peterem Gáborem (od 2012). Programovou nabídku rozšířila představení studentů Janáčkovy konzervatoře (v roce 2000 Skleněný zvěřinec v režii Janusze Klimszy), od 6. ročníku (2002) byl zařazen off-program (v roce 2002 autorský site-specific projekt amatérského Bílého divadla Opilý koráb). Od roku 2002 vzrostl počet rozborových seminářů z původních dvou na tři, vždy s  úvodem do diskuse renomovaného kritika či pedagoga a jednoho studenta. Vedle hostů z České republiky a Slovenska se začali pravidelně  účastnit divadelníci, pedagogové a studenti z Polska. Vedle tištěného zpravodaje začali v roce 2006 studenti z Olomouce připravovat každodenní aktuální videozpravodaj s názvem Pěna Ost-Ra-Varu, v roce 2008 se součástí přehlídky stala studentská konference. 13. ročník festivalu (2009) přinesl rekordní zájem hostů (přes tři sta), ale také diskusi o smyslu přehlídky nebo vydávání dvou názorově konfrontačních zpravodajů (olomoucká a pražská studentská redakce). V tomto období se potvrdila vysoká úroveň ostravských inscenací nastudovaných např. Januszem Klimszou (2001, Prorok Ilja Tadeusze Słobodzianka, KSA; 2010, Brenpartija Tomáše Vůjtka, KSA), Janem Mikuláškem (2007 Evžen Oněgin, DPB; 2009, Heda Gablerová, NDM; Noc bláznů Louise Nowry, NDM; 2010,  Divoká kachna a 1984, DPB a Oidipus, NDM), Martinem Františákem (2009, Job Josepha Rotha, DPB), Danielem Špinarem (2009, Táňa, Táňa Olji Muchinové, DBP), z nichž se většina zařadila mezi celostátně oceněné tituly.

  Tatjana Lazorčáková
• 15. 2. 2003
  Instituce
  Dostojevského Idiot očima Sergeje Fedotova 

  Jedenáctou inscenací ruského režiséra Sergeje Fedotova v českých divadlech byla režie vlastní dramatizace Dostojevského románu Idiot.  V ostravském Divadle Petra Bezruče našel vynikající soubor, který byl připraven respektovat poetiku spíše klasického iluzívního divadla zakořeněného v ruské divadelní tradici. V roli Myškina alternovali Josef Kaluža a Michal Moučka, napětí mezi Rogožinem a Nastasjou budovali Norbert Lichý a Lucie Žáčková. Dále hráli Vítězslav Kryške, Zdena Przebindová, Markéta Viktorová, Nikola Birklenová, Kristina Kociánová, Daniel Zaoral a další. Výpravu navrhl Adam Pitra, hudbu napsal Norbert Lichý, dramaturgem byl Martin Režný. Inscenace se na základě hlasování divadelní kritiky v časopise Svět a divadlo dostala do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci v roce 2003. Hrála se do 14. 6. 2006.
  V téže anketě a v témže roce získal Sergej Fedotov hlavní cenu za jinou inscenaci, Psí srdce Michaila Bulgakova, kterou nastudoval s dalším ostravským souborem, Komorní scénou Aréna. Obě inscenace vyvolaly velkou pozornost divadelní kritiky na městské divadelní přehlídce Ost-ra-var.

  Jiří Štefanides
• 30. 11. 2011
  Instituce
  Ost-ra-var: šest let proměn a krizí 

  Od 15. ročníku Ost-ra-varu (30. 11.– 4. 12. 2011) došlo ke změně termínu konání festivalu – jarní měsíce vystřídal přelom listopadu a prosince, výhodnější pro začlenění prezentovaných inscenací do celostátních nominací (Ceny Divadelních novin, Ceny Alfréda Radoka, od 2014 Ceny divadelní kritiky). Rozborové semináře se začaly konat v novém prostoru Cooltour na Černé louce a v čele redakce festivalových zpravodajů nahradili studenty zkušení kritici (Vladimír Mikulka, Michal Zahálka, Martin Macháček). Vedle Bílého divadla se v roce 2013 poprvé představila v off-programu Stará Aréna (soubor vzniklý po odchodu divadla Komorní scéna Aréna do nové budovy) a v následujících letech i další nezávislé ostravské produkce (klub LES, Cooltour). Naopak se od roku 2013 neúčastnilo (na vlastní žádost) Divadlo loutek. Na 17.  ročníku (2013) došlo na základě odmítavých reakcí festivalového publika na některé inscenace k zásadnímu rozkolu mezi divadelníky a kritiky. Napětí se odrazilo ve vyostřených diskusích na seminářích i v příspěvcích ve zpravodaji (vycházel pod názvem Ost-ra-war a vyvolalo úvahy o zrušení festivalu ze strany hlavních organizátorů, které se naštěstí podařilo odvrátit. Důsledkem bylo v následujícím roce (2014) nahrazení rozborových seminářů diskusemi o obecnějších tématech (specifika malých a velkých scén, divadelní kritika). Festival nadále potvrzoval vysokou úroveň ostravských scén, mezi nimiž v tomto období zřetelně dominovaly Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče – mezi celostátně uznávané se zařadily tituly dokumentárních her Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní (2012, režie Ivan Krejčí, KSA) a Pestré vrstvy podle Ivana Landsmanna (2012, režie Janusz Klimsza, DPB), Hráči (2013, režie Ivan Rajmont, KSA), dramatizace Havlíčkovy prózy Petrolejové lampy (2014, režie Martin Františák, DPB), Vůjtkovo Slyšení (2015, režie Ivan Krejčí, KSA), dramatizace Fuchsova románu Spalovač mrtvol (2016, režie Jakub Nvota, DPB). Komorní scéna Aréna získala opakovaně v prestižní anketě kritiků (v letech  2013, 2015, 2016, 2017) ocenění Divadlo roku. V jubilejním 20. ročníku (2016) se součástí oficiálního programu stala dvě představení Staré Arény a organizátoři se vrátili k tradici rozborových seminářů, doplněných o jednu tematickou besedu.

  Tatjana Lazorčáková
• 29. 11. 2017
  Instituce
  Ost-ra-var: přerušení a „restart“ 

  Festival Ost-ra-var vstoupil v roce 2017 do třetí dekády jako renomovaná a stabilizovaná přehlídka s celostátním ohlasem, dlouhodobě podporována  Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Ostrava. 21. ročník (2017) provázela změna formátu seminářů (tři semináře s reflexí kritiků nejmladší generace), programovou nabídku poprvé rozšířilo Studio G (off-program) a Divadlo Mír (nově vzniklé soukromé divadlo Alberta Čuby).  V následujících dvou letech festivalové inscenace prezentovaly celostátně oceňované tituly – Maryša (2018, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, DPB), Mistr a Markétka (2019, režie Alexander Minajev, DPB), autorská inscenace Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny (2019, DPB – Nejlepší inscenace roku a nominace na Divadlo roku pro DPB). Přestože se v souvislosti s covidovou pandemií v letech 2020 a 2021 festival nekonal, podařilo se na přerušenou tradici navázat. Do „restartovaného“ festivalu se v roce 2022 nezapojilo Divadlo Mír, naopak se vrátilo Divadlo loutek (2024), tematické diskuse se staly novou tradicí (konaly se v prostoru PLATO Bauhaus) a místem pro reflexi aktuálních problémů (např. stav profesionálních a nezávislých scén v období pandemie 2022, postavení žen-umělkyň v českém divadle 2023). V roce 2023 se organizátoři rozhodli pro rozborové semináře v podobě podcastů (studentského a kritického), natáčených po skončení festivalu, o rok později se na program vrátily ve formě hodnocení konkrétních divadel a jejich inscenací. Nejúspěšnějšími a v celostátním kontextu oceňovanými se staly v těchto letech inscenace režiséra Jana Holce (2022, Bratři Karamazovi, DPB; 2023, Na dotek Patricka Marbera, KSA; 2023, Otec Floriana Zellera, DPB); Střípky ženy Katy Wéber, 2024, Marie Stuartovna Friedricha Schillera a Roberta Ickea, DPB), společně s tvorbou nastupující generace režisérů (2024, Médea, režie Jakub Šmíd, NDM), Historka o sv. Magdě Johanny Kaptein, režie  Tomáš Loužný, KSA).

  Tatjana Lazorčáková
  Zdroj: https://www.ndm.cz/cz/stranka/573-ost-ra-var.html
•