Přehled institucí

Divadlo Kytice

Vytisknout

Uprostřed války v roce 1940 se v Moravské Ostravě formoval ochotnický divadelní kroužek studentů, zaměřených většinou hudebně. Jeho členy byli sourozenci Věra a Ivo Stolaříkovi, Václav Žilka, Lubomír Železný, Štěpánka Ranošová a další. Prvním představením bylo v červnu 1940 pásmo scénicky upravené Kytice Karla Jaromíra Erbena, podle níž sdružení přijalo svůj název. Činnost souboru pokračovala i v prvních poválečných měsících, vystupoval v bývalé kavárně Union na dnešním Masarykově náměstí (později Divadlo loutek Ostrava) a v závěru své existence v bývalém Katolickém domě. 

  • 10. 10. 1945
    OstravaPoslední inscenace divadla Kytice 

    Poslední inscenací divadla Kytice bylo pásmo poezie Chléb s ocelí z díla Františka Hrubína, Františka Halase a Stanislava Kostky Neumanna. Hrálo se v režii Oldřicha Daňka a na scéně Otakara Schindlera, tehdy mladých začínajících divadelníků. V poválečných měsících členy divadla byli také Štěpánka Ranošová, Zdeněk Dřevojánek, Radim Koval, Lubomír Halka, Jarmila Berková a další.
    Jiří Štefanides

    zdroj: Deset let práce Městského divadla mladých. Ostrava: 1955.
    Související záznamy
    Instituce:Divadlo loutek
    Instituce:Divadlo Petra Bezruče
  •  

Související události

  • 1. 12. 1945
    Instituce
    Otevřeno Divadlo Petra Bezruče v Ostravě 

    Druhé ostravské profesionální divadlo (dnes Divadlo Petra Bezruče) zahájilo činnost pod tehdejším názvem Divadlo mladých  inscenací hry pro děti Jak se Honza učil bát Jaroslava Pokorného. Hrálo se v režii Karla Dittlera, pozdějšího ředitele divadla (1946-1961) a s výpravou Otakara Schindlera, který se pak dlouhá desetiletí do Divadla Petra Bezruče vracel a spoluurčoval jeho výtvarnou složku. Nové divadlo se od počátku cílevědomě orientovalo na dětského a mladého diváka, této ambice se úplně nevzdalo ani v epoše po listopadu 1989. Sídlo v bývalém Katolickém domě, opraveném po americkém bombardování Ostravy v létě 1944, znamenalo pro divadelní praxi dlouholetou improvizaci. Ke zlepšení podmínek došlo až s přestěhováním do divadelního sálu nového Domu kultury Vítkovic v roce 1961.
    Jiří Štefanides

  • 5. 10. 2024
    Instituce
    Cena Thálie pro Štěpánku Ranošovou 

    Herečka Štěpánka Ranošová (nar. 1926) prožila téměř celou svou tvůrčí dráhu v rodné Ostravě. Byla už mezi členy ochotnického Divadla Kytice, které se formovalo na konci války. Jedinou sezonu 1947/1948 strávila v Beskydském divadle v Novém Jičíně, a pak se vrátila do Ostravy do tehdejšího Divadla mladých, pozdějšího Divadla Petra Bezruče. Zde vytrvala až do konce své herecké kariéry (1987). Mezi více než 130 rolemi zřetelně vystupují úkoly v české dramatice. Ztvárnila titulní roli v Tylově Tvrdohlavé ženě (režie Jan Kačer, 1959), ve čtyřiceti letech Lízalku v Maryše bratří Mrštíků (režie František Čech, 1966), Kostelničku v Jenůfě podle Její pastorkyně Gabriely Preissové (režie Pavel Palouš, 1975). Herecky se podílela i na řadě významných inscenací soudobé původní tvorby: hrála Věru v Kunderových Majitelích klíčů (režie Evžen Němec, 1962) a rovněž postavu Věry v Topolově Konci masopustu (režie Saša Lichý, 1963), Paní přednostovou v prvním divadelním provedení Ostře sledovaných vlaků (v dramatizaci a režii Saši Lichého, 1966). Uspěla však i  v rolích světového dramatu: ztvárnila Stellu v čs. premiéře hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha (režie Jan Kačer, 1960), byla první Kačerovou Matkou Kuráží v inscenaci hry Matka Kuráž a její děti Bertolta Brechta (1961), v čs. premiéře hry Petera Shaffera Equus (režie Pavel Palouš, 1979) představovala Matku hlavního hrdiny Alana Stranga (v podání Zdeňka Žáka) aj. Na konci své dráhy několikrát hostovala v inscenacích činohry Národního divadla moravskoslezského: mj. hrála Babičku Mlynáře (Jan Fišar) v Jiráskově Lucerně (režie Radovan Lipus, 1998) a chůvu Anfisu v Čechovových Třech sestrách (režie Juraj Deák, 2001).
    Štěpánka Ranošová spolupracovala s rozhlasem, natočila několik filmů a řadu televizních inscenací. V paměti diváků patrně nejvíce utkvěly její postavy tvrdých až nelítostných venkovských žen v ostravských televizních seriálech. Vznikaly zpravidla podle literárních předloh a jejich režisérem byl nejčastěji Alois Müller (Haldy podle románu Anny Marie Tilschové, 1973; Kamenný řád podle románu Vojtěcha Martínka, 1975; Stavy rachotí, opět podle předlohy Vojtěcha Martínka, 1983) ad.
    Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra jí udělila Herecká asociace v Národním divadle 5. 10. 2024. V témže roce Štěpánka Ranošová obdržela Cenu města Ostravy.

    Jiří Štefanides

  •