Bílé divadlo Ostrava

Popisy událostí ...

• 28. 3. 1983
  OstravaPremiéra Hráze věčnosti, první inscenace Bílého divadla 

  Jevištní adaptace Klubů poezie Bohumila Hrabala pod názvem Hráz věčnosti byla ve své době průbojným činem dramaturgickým. Soubor ji uvedl také v pražské Libni v automatu Svět, údajně se souhlasem Bohumila Hrabala. Už první inscenací Bílé divadlo naznačilo, že své experimentální hledání bude opírat o mimodivadelní inspirační zdroje, a literatura byla jedním z nich. Spoluzakladateli Bílého divadla byli především Jan Číhal a Luděk Jičínský, „dramaturgem“ divadla se stal od jeho počátků básník Vladimír Machek. Další cestu divadla vyznačovaly inscenace Turnikety smrti (1985), Tristan a Isolda (1986), Faust (1987), ale také plenérové akce (Bílé sny na motivy próz Tadeusze Nowaka, 1984; Máchův Máj, 1985 ad.). Bílé divadlo se dále inspirovalo principy „chudého divadla“ Jerzyho Grotowského, zkoušelo postupy rituálního, fyzického a pohybového divadla, pěstovalo happeningy a performance pod širým nebem. Dalšími členy souboru byli Petr Jičínský, Iva Číhalová, Táňa Bartošová, Ivana Durczaková, Rostislav Holman ad. Soubor pravidelně vystupoval na četných regionálních i celostátních divadelních přehlídkách, často také v zahraničí. Jeho přínos pro předlistopadový divadelní život v regionu byl o to cennější, že v tehdejším Severomoravském kraji byl, po ostudném soudním procesu komunistického režimu s ostravským Divadlem Waterloo v roce 1972, zakázán vznik a činnost profesionálních studiových scén.
  Zahajovací inscenaci Hráz věčnosti Bílé divadlo uvedlo v obnovené premiéře 28. 3. 2010.

  Jiří Štefanides

  zdroj: K netradičnímu divadlu
  

  Praha: Pražská scéna, 2003, s. 96 – 99.

  
  Jméno autora: Tatjana Lazorčáková a Jan Roubal
• 11. 10. 1997
  OstravaBílé divadlo: Ty, který lyžuješ 

  Na přehlídce … příští vlna / next wave …v Klubu Roxy v Praze uvedlo ostravské Bílé divadlo pod vedením Jana Číhala premiéru inscenace Ty, který lyžuješ. Experimentující soubor se nechal inspirovat kresbami Martina Velíška a vytvořil sugestivní divadelní obrazy pomíjivosti lidského života. Syrová autentičnost obnažené nahoty šesti mužů-lyžařů kontrastovala s decentním hudebním doprovodem dívčího  komorního kvarteta. Inscenace se dočkala téměř dvou stovek představení nejen na tuzemských přehlídkách a ve zdejších divadlech (v roce 2012 byla uvedena i v pražském Činoherním klubu), ale i v zahraničí: v Paříži, Avignonu, Turíně, Stockholmu, Varšavě, Kyjevě, Archangelsku, Soulu, Guntersdorfu, Libourne.
  V roce 1990 se Bílé divadlo zúčastnilo Jiráskova Hronova s inscenací Dům mé matky, vycházející z poezie Vladimíra Holana. V témže roce bylo pozváno na mezinárodní festival Divadlo Plzeň s inscenací Červený kohout letí k nebi, jež byla inspirována experimentálním románem Miodraga Bulatoviće – pouliční představení se zpěvy a tanci  soubor předvedl i v Paříži. V dalších letech nastudoval Opilý koráb podle Arthura Rimbauda (1999), Poslední večeři (u stolu seděli herci společně s diváky, 2003) ad. V polistopadovém období v souboru hráli také Jana Sglundová, Jakub Číhal, Šárka Nebojsová, Zbyněk Popelka, Eva Cyprichová, Jiří Sekáč, Zbyněk Popelka, Polda Kristin a další. O činnosti Bílého divadla vzniklo několik filmových a televizních dokumentů.

  Jiří Štefanides

  zdroj: Šedesátka, a co dál?
  

  Amatérská scéna, 1990, č. 11, s. 16–17.

  
  Jméno autora: Jan Císař
• 5. 10. 2024
  OstravaCena Thálie pro Jana Číhala 

  Při tradičním udílení cen Thálie Hereckou asociací v Národním divadle obdržel cenu za celoživotní mistrovství v oboru alternativní divadlo Jan Číhal, režisér, herec, dramaturg, dlouholetý principál experimentálního amatérského souboru Bílé divadlo z Ostravy. Celý svůj intenzivní divadelní život spojil s amatérským divadlem. V 60. letech začínal v brněnském divadelním prostředí. Spolupracoval se začínajícími divadelníky Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou, udržoval styky s průbojným souborem Quidam, s Václavem Martincem z Prahy, který se věnoval moderním formám pohybového divadla. Po příchodu do Ostravy založil v nově otevřeném Domu kultury Vítkovic Act-studio (1967–1972), v letech 1969 a 1970 zde zorganizoval dva ročníky festivalu experimentálního divadla Generace. Založil soubor Někde něco (1970–1980), zde už spolupracoval s básníkem Vladimírem Machkem z Českých Budějovic (Milá sedmi loupežníků podle Viktora Dyka, společně napsali Antihamleta). Inspiraci nacházel zejména v Polsku na festivalech otevřeného divadla (Jerzy Grotowski, Eugen Barba, Living Theatre). V roce 1982 založil společně s Luďkem Jičínským Bílé divadlo, experimentální amatérský soubor. Jeho činnost svým významem přesahovalo daleko region Severomoravského kraje, vystupovalo na celostátních amatérských přehlídkách, bylo zváno i na festivaly profesionálních divadel. Nejúspěšnější inscenací Bílého divadla byla performance Ty, který lyžuješ (1997), kterou soubor uváděl po celém světě. Literární inspiraci nacházel Jan Číhal u mnoha českých i světových autorů (Vladimír Holan, Karel Hynek Mácha, Samuel Beckett, Czeslaw Milosz, Tadeusz Kantor, Tadeusz Nowak, Miodrag Bulatović, Arthur Rimbaud). Občas vystupoval i v profesionálních představeních, v menších rolích hrál ve filmu a v televizních inscenacích. V září 2023 na festivalu … příští vlna / next wave… získal poctu Živoucí poklad, udělovanou osobnostem české nezávislé divadelní scény. Cenu Thálie už Jan Číhal nestačil převzít osobně – nedlouho před tím, 22. 8. 2024, ve věku osmdesáti let nečekaně zemřel.

  Jiří Štefanides

  zdroj: Zemřel Jan Číhal
  

  23. 8. 2024, Ostravan.cz

  
  Jméno autora: Ladislav Vrchovský
•  

Související události

Popisy událostí ...

• 13. 3. 1997
  Instituce
  První ročníky festivalu Ost-ra-var 

  V Ostravě byla zahájena tradice Festivalu ostravských divadel (13.–16. 3. 1997), přejmenovaného v roce 1999 na Festival ostravských činoherních divadel a v roce 2000 na Ost-ra-var. Přehlídka během prvních let vstoupila  do celorepublikového kontextu jako jedna z nejinspirativnějších divadelních událostí v České republice. U zrodu festivalu stáli režiséři Juraj Deák a Radovan Lipus společně s dramaturgy Alicí Taussikovou a Markem Pivovarem, jejichž  cílem bylo představit reprezentativní výběr aktuálních inscenací ostravských profesionálních scén. Festival byl od počátku určen divadelním teoretikům a praktikům, včetně studentů vysokých divadelních škol. Specifikem se staly veřejně přístupné rozborové semináře, na nichž docházelo k otevřeným diskusím o jednotlivých inscenacích a divadlech. Zahajovacího ročníku se účastnily vedle činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského (hlavní organizátor) také Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna a  Divadlo loutek, od druhého ročníku (1998) bylo začleněno jako host ostravské amatérské Bílé divadlo a začal vycházet tištěný Zpravodaj s podtitulem Listy festivalového dění, jehož redakci tvořili studenti Katedra teorie a dějin dramatických umění z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Už v prvním roce festival přesvědčil o vysoké úrovni ostravského činoherního divadla a představil inscenace, které se dočkaly v celorepublikovém kontextu nejvyššího uznání – např. kabaretní koláž Radovana Lipuse a Petra Hrušky Průběžná O(s)trava krve (KSA, režie Radovan Lipus, nominace na Hru roku 1996) a Višňový sad (KSA, režie Oxana Meleshkina-Smilková, nominace  na Inscenaci roku 1996).

  Tatjana Lazorčáková
• 2. 3. 2000
  Instituce
  Festival Ost-ra-var a jeho stabilizace 

  Počínaje třetím ročníkem (2000) změnil Festival ostravských činoherních divadel svůj název na Ost-ra-var a pod tímto označením v roce 2016 dovršil dvacet let své existence. Zájem ze strany odborníků, studentů i zástupců významných divadel se neustále zvyšoval (v roce 2001 sto padesát dva účastníků, v roce 2007 téměř tři sta hostů). Na přehlídku se pravidelně sjížděli významní kritici a teoretici z celé republiky – Věra Ptáčková, Zdeněk Hořínek, Jaroslav Vostrý, Eva Stehlíková, Petr Pavlovský, Jan Roubal, Vladimír Just, Vladimír Hulec, Jaroslava Suchomelová, Radmila Hrdinová, Jiří P. Kříž, Josef Herman, Vladimír Mikulka, Jan Kerbr, David Drozd a další). Trvání festivalu se ustálilo na pěti dnech (od 2001), v rámci nichž bylo odehráno patnáct až sedmnáct představení. Odchodem Juraje Deáka (2004) a Alice Taussikové (2004), posléze i Radovana Lipuse (2008) se rozpadl zakládající tým, ale festival jako stabilní událost zůstal podporován nastupujícími šéfy činoherního souboru – Januszem Klimszou (od 2004), Pavlem Šimákem (od 2008), Peterem Gáborem (od 2012). Programovou nabídku rozšířila představení studentů Janáčkovy konzervatoře (v roce 2000 Skleněný zvěřinec v režii Janusze Klimszy), od 6. ročníku (2002) byl zařazen off-program (v roce 2002 autorský site-specific projekt amatérského Bílého divadla Opilý koráb). Od roku 2002 vzrostl počet rozborových seminářů z původních dvou na tři, vždy s  úvodem do diskuse renomovaného kritika či pedagoga a jednoho studenta. Vedle hostů z České republiky a Slovenska se začali pravidelně  účastnit divadelníci, pedagogové a studenti z Polska. Vedle tištěného zpravodaje začali v roce 2006 studenti z Olomouce připravovat každodenní aktuální videozpravodaj s názvem Pěna Ost-Ra-Varu, v roce 2008 se součástí přehlídky stala studentská konference. 13. ročník festivalu (2009) přinesl rekordní zájem hostů (přes tři sta), ale také diskusi o smyslu přehlídky nebo vydávání dvou názorově konfrontačních zpravodajů (olomoucká a pražská studentská redakce). V tomto období se potvrdila vysoká úroveň ostravských inscenací nastudovaných např. Januszem Klimszou (2001, Prorok Ilja Tadeusze Słobodzianka, KSA; 2010, Brenpartija Tomáše Vůjtka, KSA), Janem Mikuláškem (2007 Evžen Oněgin, DPB; 2009, Heda Gablerová, NDM; Noc bláznů Louise Nowry, NDM; 2010,  Divoká kachna a 1984, DPB a Oidipus, NDM), Martinem Františákem (2009, Job Josepha Rotha, DPB), Danielem Špinarem (2009, Táňa, Táňa Olji Muchinové, DBP), z nichž se většina zařadila mezi celostátně oceněné tituly.

  Tatjana Lazorčáková
• 30. 11. 2011
  Instituce
  Ost-ra-var: šest let proměn a krizí 

  Od 15. ročníku Ost-ra-varu (30. 11.– 4. 12. 2011) došlo ke změně termínu konání festivalu – jarní měsíce vystřídal přelom listopadu a prosince, výhodnější pro začlenění prezentovaných inscenací do celostátních nominací (Ceny Divadelních novin, Ceny Alfréda Radoka, od 2014 Ceny divadelní kritiky). Rozborové semináře se začaly konat v novém prostoru Cooltour na Černé louce a v čele redakce festivalových zpravodajů nahradili studenty zkušení kritici (Vladimír Mikulka, Michal Zahálka, Martin Macháček). Vedle Bílého divadla se v roce 2013 poprvé představila v off-programu Stará Aréna (soubor vzniklý po odchodu divadla Komorní scéna Aréna do nové budovy) a v následujících letech i další nezávislé ostravské produkce (klub LES, Cooltour). Naopak se od roku 2013 neúčastnilo (na vlastní žádost) Divadlo loutek. Na 17.  ročníku (2013) došlo na základě odmítavých reakcí festivalového publika na některé inscenace k zásadnímu rozkolu mezi divadelníky a kritiky. Napětí se odrazilo ve vyostřených diskusích na seminářích i v příspěvcích ve zpravodaji (vycházel pod názvem Ost-ra-war a vyvolalo úvahy o zrušení festivalu ze strany hlavních organizátorů, které se naštěstí podařilo odvrátit. Důsledkem bylo v následujícím roce (2014) nahrazení rozborových seminářů diskusemi o obecnějších tématech (specifika malých a velkých scén, divadelní kritika). Festival nadále potvrzoval vysokou úroveň ostravských scén, mezi nimiž v tomto období zřetelně dominovaly Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče – mezi celostátně uznávané se zařadily tituly dokumentárních her Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní (2012, režie Ivan Krejčí, KSA) a Pestré vrstvy podle Ivana Landsmanna (2012, režie Janusz Klimsza, DPB), Hráči (2013, režie Ivan Rajmont, KSA), dramatizace Havlíčkovy prózy Petrolejové lampy (2014, režie Martin Františák, DPB), Vůjtkovo Slyšení (2015, režie Ivan Krejčí, KSA), dramatizace Fuchsova románu Spalovač mrtvol (2016, režie Jakub Nvota, DPB). Komorní scéna Aréna získala opakovaně v prestižní anketě kritiků (v letech  2013, 2015, 2016, 2017) ocenění Divadlo roku. V jubilejním 20. ročníku (2016) se součástí oficiálního programu stala dvě představení Staré Arény a organizátoři se vrátili k tradici rozborových seminářů, doplněných o jednu tematickou besedu.

  Tatjana Lazorčáková
• 29. 11. 2017
  Instituce
  Ost-ra-var: přerušení a „restart“ 

  Festival Ost-ra-var vstoupil v roce 2017 do třetí dekády jako renomovaná a stabilizovaná přehlídka s celostátním ohlasem, dlouhodobě podporována  Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Ostrava. 21. ročník (2017) provázela změna formátu seminářů (tři semináře s reflexí kritiků nejmladší generace), programovou nabídku poprvé rozšířilo Studio G (off-program) a Divadlo Mír (nově vzniklé soukromé divadlo Alberta Čuby).  V následujících dvou letech festivalové inscenace prezentovaly celostátně oceňované tituly – Maryša (2018, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, DPB), Mistr a Markétka (2019, režie Alexander Minajev, DPB), autorská inscenace Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny (2019, DPB – Nejlepší inscenace roku a nominace na Divadlo roku pro DPB). Přestože se v souvislosti s covidovou pandemií v letech 2020 a 2021 festival nekonal, podařilo se na přerušenou tradici navázat. Do „restartovaného“ festivalu se v roce 2022 nezapojilo Divadlo Mír, naopak se vrátilo Divadlo loutek (2024), tematické diskuse se staly novou tradicí (konaly se v prostoru PLATO Bauhaus) a místem pro reflexi aktuálních problémů (např. stav profesionálních a nezávislých scén v období pandemie 2022, postavení žen-umělkyň v českém divadle 2023). V roce 2023 se organizátoři rozhodli pro rozborové semináře v podobě podcastů (studentského a kritického), natáčených po skončení festivalu, o rok později se na program vrátily ve formě hodnocení konkrétních divadel a jejich inscenací. Nejúspěšnějšími a v celostátním kontextu oceňovanými se staly v těchto letech inscenace režiséra Jana Holce (2022, Bratři Karamazovi, DPB; 2023, Na dotek Patricka Marbera, KSA; 2023, Otec Floriana Zellera, DPB); Střípky ženy Katy Wéber, 2024, Marie Stuartovna Friedricha Schillera a Roberta Ickea, DPB), společně s tvorbou nastupující generace režisérů (2024, Médea, režie Jakub Šmíd, NDM), Historka o sv. Magdě Johanny Kaptein, režie  Tomáš Loužný, KSA).

  Tatjana Lazorčáková
  Zdroj: https://www.ndm.cz/cz/stranka/573-ost-ra-var.html
•