Místní rejstřík

  •  

Olomouc

Vytisknout

  • . . 1690
    Instituce
    První stagiona německy hrající společnosti v Olomouci 

    Z tohoto roku se dochoval první písemný doklad o pobytu německy hrající profesionální společnosti v Olomouci. Jejím principálem byl Andreas Elenson, který patřil k tehdejší elitě divadelních ředitelů, příznivě přijímaný u panovnických a knížecích dvorů. Z jeho korespondence s olomouckým magistrátem je zřejmé, že jeho společnost hrála v Olomouci přinejmenším ještě v letech 1693 a 1697. Z pramenů však není jasné, v kterém sále vystupovala. Není znám ani její repertoár. Od počátku 18. století byla vystoupení profesionálních společností v Olomouci, zejména těch německy hrajících, stále častější.

  • . . 1721
    Instituce
    Zřízen divadelní sál v purkrabském domě v Olomouci 

    V tomto roce vyhověl olomoucký magistrát žádosti tří zdejších měšťanů o povolení pořádat ochotnická představení a vyhradil pro ně jednu větší místnost v přízemí purkrabského domu v Purkrabské ulici. Jedním ze tří žadatelů byl Joseph Franz Hadwich, který později získal koncesi pro ustavení vlastní profesionální cestující společnosti, s níž se do Olomouce vracel. V purkrabském domě pak vystupovaly i profesionální společnosti. Mezi jejich řediteli byly i osobnosti významné ve středoevropském prostoru: Anton Joseph Geißler 1722), Franz Albert Defraine (1724), Friedrich Isaak Petzold (1730), Carl Joseph Nachtigall (1733), Felix Kurtz (1740, 1741), Johann Adam Horschelt (1742) a další. Místniost sloužila i dalším mimodivadelním účelům a pravděpodobně postrádala patřičné technické vybavení jeviště. S přestávkami se zde divadlo hrálo do roku 1742, kdy zde bylo ubytováno vojsko. Cestující společnosti našly náhradu už v roce 1744 v divadelním sále v hostinci U Černého orla.

  • . . 1744
    Instituce
    Zřízen divadelní sál v hostinci U Černého orla v Olomouci 

    V tomto roce byla profesionální německy hrající společnost Wenzela Banky pravděpodobně první, která vystoupila v nově zřízeném divadelním sále hostince U Černého orla v Olomouci (dnes Hauenschildův palác na Dolním náměstí). Dřevěný sál s galerií byl zbudován ve dvoře tohoto zájezdního hostince a sloužil také plesům a tanečním zábavám. Přestože hostinec vystřídal několik majitelů, divadlo se zde hrálo až do roku 1770, kdy magistrát nechal v těsném sousedství zřídit první městské divadlo. Zastávky kočujících společností v Olomouci byly stále četnější, v šedesátých letech zde hrály každoročně, někdy i několikrát v roce. Některé stagiony se protáhly až na šest měsíců. Mezi řediteli společností zaznamenáváme řadu významných jmen: byli mezi nimi Joseph Franz Hadwich (1745, 1761), Felix Kurtz (1752), Johann Michael Brenner (1756), Friedrich Zöllner (1758), Matthias Joseph Einziger (1767) a další. V Olomouci vystupovala také pantomima Franze Josepha Sebastianiho (1761), dále italské operní společnosti Giuseppa Franceschiniho (1759) a Belina Vigny (1761), italská pantomima s dětským baletem Theresie Nicoliniové (1770), společnosti předvádějící loutkové divadlo a další.

    Jiří Štefanides

  • . . 1770
    Instituce
    Zřízení prvního městského divadelního sálu v Olomouci 

    Stále četnější aktivity profesionálních společností v Olomouci a také zhoršující se stav divadelního sálu v hostinci U Černého orla vedl městské zastupitelstvo k rozhodnutí zřídit divadelní sál, který by město pronajímalo divadelním ředitelům. Vybrán byl dům na Dolním náměstí, v těsném sousedství hostince U Černého orla. Dřevěný divadelní sál byl zabudován do podkroví nad masnými krámy. Byl to poměrně komorní prostor: do sálu o rozměrech asi 15 x 30 metrů bylo vestavěno jeviště, parter, dvě pořadí lóží a galerie. Do hlediště se vešlo asi 350 diváků, kteří do divadla museli vystoupat z náměstí po venkovním dvouramenném schodišti. Sál byl zařízen velmi skromně, příslušenství bylo nedostatečné, chyběla šatna pro diváky. Publikum obtěžoval vytrvalý průvan a zejména v letním období zápach z masných krámů, který prostupoval podlahou divadla. Město proto nechávalo pro jarní a letní měsíce postavit na náměstí před divadlem jednoduchou dřevěnou arénu. Název druhého stálého městského divadla na Moravě (první bylo otevřeno v roce 1733 v Brně) ovšem zněl patřičně: Königlich-städtisches Nationaltheater in Olmütz.
    Divadelní sál byl stavebně dokončen pravděpodobně na podzim 1770, ale poprvé byl pronajat divadelní společnosti až v roce 1771. Datum zahájení provozu a jméno prvního ředitele nejsou známy. V divadelním sále se konaly také plesy. Interiér poměrně rychle chátral, v roce 1812 sál prošel provizorními opravami. Podmínky pro divadelní život v Olomouci se podstatně zlepšily až v roce 1830 s otevřením velkoryse pojaté nové divadelní budovy na Horním náměstí.

    Jiří Štefanides

  • 3. 5. 1794
    Instituce
    První provedení Mozartovy opery Kouzelná flétna v Olomouci 

    K tomuto datu existuje nejstarší doklad o provedení opery Wolfganga Amadea Mozarta Die Zauberflöte v Olomouci. Stalo se tak v městském divadle na Dolním náměstí, kdy jeho soubor vedl direktor Carl Hain.

    Jiří Štefanides

  • 4. 10. 1830
    Instituce
    Byla otevřena nová budova městského divadla v Olomouci 

    Představením hry Charlotty Birch-Pfeifferové Der Sammtschuh oder Das Schloß Greifenstein byl zahájen provoz v novém městském divadle v Olomouci. Budova byla postavena na Horním náměstí naproti radnici na místě po renesančním tzv. Modrém domě, kde přebývali velitelé pevnosti. Stavba podle projektu známého vídeňského architekta Josefa Kornhäusela stála 75 tisíc zlatých a podle současníků se jednalo o jedno z nejkrásnějších a nejlépe zařízených rakouských provinčních divadel té doby. Hlediště půloválného půdorysu s 36 lóžemi, dvěma balkony, galerií a s parterem, který byl původně určen ke stání, mohlo tehdy pojmout až tisíc diváků. Šířka jeviště činila v proscéniu jedenáct metrů a hloubka téměř dvanáct metrů, kterou bylo možné zvětšit až na patnáct metrů. Dekorace a výzdobu divadla dokončili, po úmrtí Matthiase Gaila, Michael Mayr a Josef Scharhan z Vídně. O rok později byl v prvním patře budovy dokončen sál zvaný Reduta, který sloužil plesům a koncertům, jak je tomu ostatně dodnes.
    Německy hrající soubor působil v této budově do konce sezony 1919/1920, poté zde bylo zřízeno České divadlo v Olomouci. Němci se do městského divadla znovu vrátili v letech 1941–1944. Nyní v této budově hraje Moravské divadlo.

    Jiří Štefanides

  • 14. 6. 1843
    Instituce
    Johann Nestroy zahájil hostování v Olomouci 

    V závěru sezony 1842/1843 získal podnikavý ředitel Königlich-städtisches Theater in Olmütz Karl Burghauser řadu vídeňských herců a zpěváků k pohostinským vystoupením. Jedním z nich byl i tehdejší herec k. k. privil. Theater an der Wien Johann Nestroy. Olomoucké publikum dobře znalo Nestroye jako dramatika – „básník frašky“, jak se mu později přezdívalo, u nich patřil k těm nejoblíbenějším. Na městském jevišti pevnostního sídla vystoupil ve čtyřech vlastních kusech a  své hostování zahájil jako Weinberl ve frašce Einen Jux will er sich machen (14. 6.). O dva dny později sehrál Sansquartiera ve vaudevillu Dreizehn Mädchen in Uniform a ještě Sebastiana v jednoaktovce Tritschtratsch, a olomoucké hostování pak zakončil jako Titus ve frašce Der Talisman (17. 6.). Bohužel nevíme nic o tom, s jakým ohlasem se jeho kreace v Olomouci setkaly, nepochybně to byla velká divadelní událost. Ani vídeňský tisk, ani brněnské noviny Moravia nebyly obeslány hodnocením zdejších dopisovatelů, zřejmě proto, že končila sezona a začínalo letní období. Nejsou ani doklady, že by se Nestroy ještě někdy do Olomouce vrátil.

    Jiří Štefanides

  • 26. 4. 1853
    Instituce
    Ira Aldridge zahájil krátký pobyt v Olomouci 

    Ve dnech 26. 4. - 29. 4. 1853 hostoval v olomouckém městském divadle se členy své společnosti proslulý herec Ira Aldridge (1806-1867), anglicky hrající tragéd černošského původu ze Senegalu. S velkým úspěchem zde ztělesnil titulní role Shakespearových tragédií Othello a Macbeth. Na závěr pobytu sehrál anglicky s domácím německým souborem ještě Shylocka v další Shakespearově tragédii Der Kaufmann von Venedig (Kupec benátský). V úloze Jessiky vystoupila domácí herečka Anna Rosnerová.

    Jiří Štefanides

  • 14. 5. 1854
    Instituce
    Otevření letní arény městského divadla v Olomouci 

    Dramatik a herec, ředitel městského divadla v Olomouci Friedrich Blum po dvanáct sezon v letech 1847-1859, se pokusil o udržení celoročního divadelního provozu. Investoval do stavby letní dřevěné arény v Rudolfově aleji a tohoto dne ji otevřel odpoledním představením Schillerovy dramatické prvotiny Die Räuber (Loupežníci). Aby povzbudil zájem diváků, pro období 14. - 30. 6. 1854 získal pro pohostinská vystoupení předního činoherce Hoftheater in Darmstadt Louise Kühna. V Olomouci sehrál Mefista v Goethově Faustovi (v titulní roli vystoupil domácí herec Friedrich Dieffenbacher), dále Franze Moora v repríze Schillerových Die Räuber, titulní roli v Shakespearově tragédii König Lear (Král Lear) a další role. V aréně se hrálo až do 6. 9., deštivé léto však řediteli způsobilo velkou finanční ztrátu a provoz v aréně nebyl v dalších letech obnoven.

    Jiří Štefanides

  • 18. 4. 1920
    Instituce
    Ukončení činnosti německy hrajícího městského divadla v Olomouci (založeno v roce 1770) 

    Představením operety Johanna Strausse Fledermaus (Netopýr) skončilo sto padesát sezon nepřerušeného působení německy hrajícího městského divadla v Olomouci. Český soubor převzal městské divadlo se začátkem sezony 1920/1921. Pro profesionální německá představení uvolnili Češi budovu v dalších dvou letech vždy na jaře na kratší sezonu, v roce 1921 od března do června a v roce 1922 od dubna do července. K představením přijížděl soubor z Brna vedený Rudolfem Beerem. Poté zajišťovaly jednotlivá německá představení soubory z Opavy, Ostravy a Brna formou zájezdů. V Olomouci působili také němečtí ochotníci.
    Do městského divadla se vrátil německý soubor obnovený po okupaci Československa nacistickým Německem se začátkem sezony 1941/1942.

    Jiří Štefanides

  • 1. 9. 1920
    Instituce
    Otevření Českého divadla v Olomouci 

    Slavnostním představením opery Bedřicha Smetany Libuše, v režii Karla Komarova, na scéně Karla Loudy a pod vedením dirigenta Jaroslava Wilkonského byla zahájena činnost Českého divadla v Olomouci.  V titulní roli vystoupila sólistka opery Národního divadla v Praze Amalie Bobková. Dne 2. 9. zahájil slavnostně novou sezonu činoherní soubor uvedením tragédie Bohumila Adámka Salomena.

    Tatjana Lazorčáková

  • 1. 9. 1920
    Instituce
    Zřízení Českého divadla v Olomouci 

    Po dohodě s městskou správou převzalo 1. 9. 1920 budovu olomouckého městského divadla, v níž do té doby působil německý soubor, Družstvo pro vybudování českého divadla a rozhodlo, že divadlo ponese název České divadlo v Olomouci. Pod tímto názvem existovalo divadlo až do roku 1944. Prvním ředitelem byl jmenován Jaroslav Wilkonski, po něm převzal vedení divadla Antonín Drašar (1921-1931). Divadlo mělo soubory operní, operetní, jehož součástí byl balet, a činoherní.

    Tatjana Lazorčáková

  • 5. 6. 1931
    Instituce
    První režie Oldřicha Stibora v Českém divadle v Olomouci 

    Inscenací hry Gerharta Hauptmanna Bobří kožich se v Olomouci poprvé představil jako hostující režisér Oldřich Stibor. Hráli Josef Toman (Pan z Wehrhahnů), Josef Benátský (Krüger), Josef Karel (Dr. Fleischer), Jarmila Kurandová (Paní Wolffová) a další. V příští sezoně zde Oldřich Stibor získal stálé angažmá.

    Helena Spurná

  • 1. 9. 1931
    Instituce
    Režisér Oldřich Stibor angažován do Českého divadla v Olomouci 

    Oldřich Stibor ve svých  inscenacích uplatňoval avantgardní postupy a osobitým způsobem rozvíjel podněty soudobého německého, sovětského i polského divadla. Usiloval o myšlenkově aktuální, sociálně kritickou výpověď. Za jeho působení se olomoucké divadlo stalo jednou z předních československých scén a získalo renomé i v zahraničí. Jeho stálým spolupracovníkem byl šéf výpravy olomouckého divadla  Josef Gabriel, který prosazoval novátorskou scénografii využívající i fotomontáží olomouckého avantgardního fotografa  Karla Kašpaříka a polyekranové projekce. Spolupracoval též se skladatelem Vítem Nejedlým a s olomouckými překladateli Otto Františkem Bablerem, Evou Bubelovou, Bohuslavem Ilkem a Františkem Večeřou-Střížovským. Kromě činohry začal od roku 1933 utvářet i profil opery.

    Helena Spurná

  • 16. 11. 1931
    Instituce
    Komorní divadlo v Olomouci zahájilo činnost 

    Uvedením Smuteční hostiny Viktora Dyka v režii Oldřicha Stibora zahájila činohra Českého divadla v Olomouci v malém sále Reduty provoz Komorního divadla. Intimní hrací prostor poskytl možnost dramaturgických a inscenačních experimentů i rozšíření repertoáru činohry o večery poezie. Oldřich Stibor, který zřízení této scény inicioval, zde mj. nastudoval hru Samum od Augusta Strindberga, Dětskou tragédii Karla Schönherra a Florentskou tragédii Oscara Wildea, indiánské mystérium Jak smrt přišla do světa Alexandra Hartleye, Poštovní úřad Rabíndranátha Thákura, Výměnu od Paula Claudela, monodrama Milovaný hlas Jeana Cocteaua, hru Tři Lva Blatného, aktovku Na silnici Antona Pavloviče Čechova, Máj Karla Hynka Máchy, Babičku Boženy Němcové či básnické večery Večer Jiřího Wolkera, Večer poezie Jaroslava Durycha a Večer regionální literatury.

    Helena Spurná

  • 26. 8. 1932
    Instituce
    Premiéra mystéria Huga von Hofmannstahla Každý v Českém divadle v Olomouci 

    Oldřich Stibor uvedl poprvé Hofmannsthalovo mystérium Každý (Jedermann) v překladu Františka Večeři-Střížovského a s hudbou olomouckého skladatele Stanislava Vrbíka. Premiéra se konala před katedrálou sv. Václava. Další představení se uskutečnila tamtéž 28. 8., na jevišti divadla (29. 8.) a v Prostějově před kaplí sv. Floriana (2. 9.). Opakovaně byl titul před svatováclavským dómem uveden ještě 30. 4. 1934. V letech 1936-1937  pak proběhla představení v rámci Svatokopeckých duchovních her, konaných  vždy na přelomu června a července na nádvoří baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce.

    Helena Spurná

  • 5. 11. 1935
    Instituce
    První uvedení Optimistické tragédie Vsevoloda Višněvského za hranicemi SSSR 

    Inscenace činohry Českého divadla v Olomouci v režii Oldřicha Stibora byla prvním uvedením této hry mimo území Sovětského svazu a stala se výjimečnou událostí jak po stránce dramaturgické, tak z hlediska zvolených inscenačních postupů. Stibor mj. promyšleně pracoval s davovými scénami, které měly prezentovat myšlenku kolektivního řádu. Do hlavní role Komisařky obsadil režisér přední herečku olomoucké činohry Miladu Matysovou, Alexeje ztělesnil Josef Toman. Dvě pohostinská představení odehrál olomoucký soubor s velkým ohlasem v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze 4. a 5. 4. 1936.

    Helena Spurná

  • 7. 12. 1935
    Instituce
    Československá premiéra opery Orfeo Claudia Monteverdiho 

    V Českém divadle v Olomouci se v nastudování kapelníka a dramaturga Adolfa Hellera a v režii Oldřicha Stibora uskutečnila československá premiéra opery Claudia Monteverdiho Orfeo. Inscenace se opírala o soudobou hudební úpravu Ottorina Respighiho. Podíleli se na ní Otto František Babler překladem libreta a choreograf Josef Judl. Zpívali a hráli Ludmila Červinková (Hudba), Otto Kubín (Orfeus), Milada Marková (Eurydika), Ludmila Červinková (Silvia), Božena Stoegrová (Naděje), Karel Ludvík (Charon) a další. Premiéře byli přítomni tehdejší významní muzikologové Zdeněk Nejedlý a Gracian Černušák. Inscenace měla živý ohlas v celostátním i místním tisku.

    Helena Spurná

  • 21. 9. 1941
    Instituce
    Obnoven německy hrající soubor v městském divadle v Olomouci 

    Představením operety Johanna Strausse Fledermaus skončilo sto padesát sezon nepřerušeného působení německy hrajícího městského divadla v Olomouci. Český soubor převzal městské divadlo se začátkem sezony 1920/1921. Pro profesionální německá představení uvolnili Češi budovu v dalších dvou letech vždy na jaře na kratší sezonu, v roce 1921 od března do června a v roce 1922 od dubna do července. K představením přijížděl soubor z Brna vedený Rudolfem Beerem. Poté zajišťovaly jednotlivá německá představení soubory z Opavy, Ostravy a Brna formou zájezdů. V Olomouci působili také němečtí ochotníci.
    Do městského divadla se vrátil německý soubor obnovený po okupaci Československa nacistickým Německem se začátkem sezony 1941/1942.

  • 12. 9. 1942
    Instituce
    Zahájení divadelního provozu v Novém divadle v Olomouci 

    Představením Smetanovy Prodané nevěsty v ńastudování Karla Nedbala a v režii Jiřího Fiedlera byl zahájen provoz v Novém divadle.  Otevřením budovy, která vznikla úpravou Lidového domu na olomouckém předměstí Hodolany (úprava proběhla podle projektu Lubomíra Šlapety) se vedení Českého divadla vyrovnalo se ztrátou budovy městského divadla, o niž se muselo dělit s německým souborem Deutsches Theater der Hauptstadt Olmütz. Německý soubor působil v městském divadle od sezony 1941/1942 až do uzavření divadel v protektorátu 1. 9. 1944. Soubor Českého divadla hrál také v provizorních podmínkách v Národním domě. Po válce se Nové divadlo (pozdější Hudební divadlo) stalo druhou scénou olomouckého divadla.

    Tatjana Lazorčáková

  • 31. 8. 1944
    Instituce
    Poslední německy hrané představení v městském divadle v Olomouci 

    Německy se v Olomouci naposledy hrálo v srpnu 1944. Posledním představením byla v tento den opera Otta Nicolaie Die lustigen Weiber von Windsor (Veselé paničky windsorské). Zákaz veškeré divadelní činnosti v protektorátu počínaje 1. září 1944, který vydaly nacistické úřady, zastavil počínající sezonu 1944/1945 také v Olomouci. Definitivně se tak ukončila i epocha německojazyčného divadla a období existence dvojjazyčné divadelní kultury ve městě.

    Jiří Štefanides

  • 5. 6. 1945
    Instituce
    Obnovení českých představení Městského divadla v Olomouci 

    Slavnostní premiérou Smetanovy Prodané nevěsty byla obnovena česká divadelní představení v budově Městského divadla v osvobozené Olomouci. Divadlo pod vedením ředitele Julia Lébla (v čele divadla byl v letech 1943-1954) obnovilo činnost čtyř uměleckých souborů (k předválečným souborům činohry, opery a operety se přidal jako čtvrtý samostatný soubor v poválečné sezoně balet, který byl do té doby součástí souborů opery a operety).

    Tatjana Lazorčáková

  • 1. 9. 1949
    Instituce
    Založení samostatného zájezdového souboru Krajského oblastního divadla v Olomouci (KOD) 

    Při Novém divadle v Hodolanech  vznikl samostatný zájezdový soubor zaměřený na činoherní představení. Došlo tak k novému využití druhé scény olomouckého divadla, která pod názvem Nové divadlo začala působit od roku 1942. Ustavení samostatného zájezdového souboru, který převzal  činnost dřívějšího Hanáckého divadla v Přerově-Kroměříži (vznikl v roce 1945) si vyžádalo i rozšíření uměleckého vedení činoherního souboru, které posílil dramaturg Oskar D. Batěk a režiséři Libor Pleva (do roku 1950) a Vladislav Kilian (do roku 1950). Soubor měl zajíždět do tradičních zájezdových center - Prostějov, Přerov, Uničov, Šumperk.  V říjnu téhož roku došlo k tragické nehodě zájezdového autobusu a činnost zájezdového souboru byla  na několik měsíců přerušena.

    Tatjana Lazorčáková

  • 1. 8. 1951
    Instituce
    Působení režiséra Jaromíra Pleskota v Olomouci 

    Šéfem činohry Krajského oblastního divadla v Olomouci se stal režisér Jaromír Pleskot, který úzce spolupracoval s dramaturgem Emilem Radokem a výtvarníky Františkem Tröstrem a Oldřichem Šimáčkem. Ve svých inscenacích navazoval na avantgardní principy Jiřího Frejky a na českou tradici  psychologického herectví, zaměřil se na neschematizující pojetí klasické dramatiky.  Mezi nejvýznamnější inscenace patřily Molièrovy komedie Jeho urozenost pan Měšťák (1951) a Don Juan (v překladu Karla Krause, 1952), Cervantesův Lišák Pedro (1953), Shakespearovy tragédie Othello (1951), Romeo a Julie (s Iljou Rackem, Věrou Motyčkovou, Josefem Bekem,1953) a komedie Zkrocení zlé ženy (se Slávkou Budínovou a Josefem Bekem v hlavních rolích, 1952). Za jeho vedení se v souboru prosadili herci Věra Bublíková, Slávka Budínová, Marie Spurná, Bohuslav Čáp, Zdeněk Ornest, Ilja Racek a další. Za Pleskotova vedení získala olomoucká činohra výrazný umělecký profil a prosadila se v celostátním divadelním kontextu. Počátkem sezony 1953/1954 Jaromír Pleskot z olomouckého divadla odešel a vedení činoherního souboru převzal Karel Jernek.

    Tatjana Lazorčáková

  • 21. 2. 1953
    Instituce
    První československé uvedení hry Lišák Pedro v Olomouci 

    V režii Jaromíra Pleskota a s výpravou Oldřicha Šimáčka byla v Krajském oblastním divadle v Olomouci jako československá premiéra uvedena hra Miguela de Cervantese Saavedry Lišák Pedro s Josefem Bekem v titulní roli. Dále hráli Oldřich Velen, Věra Bublíková, Slávka Budínová, Ilja Racek, Zora Rozsypalová a další.

    Tatjana Lazorčáková

  • 23. 11. 1953
    Instituce
    Požár budovy Nového divadla v Olomouci-Hodolanech 

    Od vadné elektroinstalace vznikl požár, který zásadně zničil budovu Nového divadla.  Až do roku 1957 byla na druhé scéně Krajského oblastního divadla v Olomouci přerušena činnost.

    Tatjana Lazorčáková

  • 31. 3. 1957
    Instituce
    Znovuobnovení činnosti v budově Nového divadla v Olomouci-Hodolanech 

    V budově Nového divadla v Hodolanech, která po vyhoření prošla rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architekta Miloše Libri, byl  slavnostním představením operety Nebraňte mi zpívat  (Gherase Dendrino) obnoven divadelní provoz. Druhá scéna Krajského oblastního divadla se profilovala především hudebně zábavným repertoárem (už v roce 1945 zde našel svůj prostor samostatný operetní  soubor a tento charakter si udržovala scéna i nadále). Od  poloviny šedesátých let s rozšířením muzikálových titulů se název změnil na Hudební divadlo, repertoár doplňovaly tituly pro děti a mládež (zejména v souvislosti s aktivitou Amatérského studia, které vzniklo při olomouckém divadle v roce 1962). Budova Nového (Hudebního)  divadla plnila funkci druhé scény kontinuálně až do roku 1993, kdy v ní byl  umělecký provoz  z ekonomických důvodů přerušen. K obnovení divadelních činnosti pak došlo v roce 2001 v souvislosti s rekonstrukcí původního foyeru divadla na domovskou scénu Studia Hořící žirafy.

    Tatjana Lazorčáková

  • 14. 4. 1962
    Instituce
    Československá premiéra hry Milana Kundery Majitelé klíčů v Olomouci 

    V režii hostujícího Miloše Horanského uvedl činoherní soubor Divadla Oldřicha Stibora premiéru inscenace modelového dramatu Milana Kundery Majitelé klíčů, která potvrdila dramaturgickou objevnost i tvůrčí vyspělost olomoucké scény v celostátním divadelním kontextu. Výpravu navrhla hostující Eva Václavková, autorem scénické hudby byl Miroslav Klega. Do dvojice mladých manželů Jiřího a Aleny Nečasových režisér obsadil Zdeňka Ornesta a Miluši Hradskou, v dalších rolích vystoupili Miroslav Musil, Vlasta Kleinová, Věra Kološová, František Řehák, Bořík Procházka a další. Zdeněk Ornest a Miluše Hradská současně alternovali ve stejných rolích  i v inscenaci Majitelů klíčů v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde titul nastudoval režisér Evžen Němec. Premiéra v Ostravě se uskutečnila o tři dny později 17. 4. 1962, v pražském Národním divadle v režii Otomara Krejči až 29. 4. 1962. Kunderova hra patřila k těm, které na počátku 60. let 20. století vyvolaly intenzivní celospolečenskou diskusi, s velkým ohlasem byla uváděna i v zahraničí.

    Tatjana Lazorčáková

    Související záznamy
    Instituce:Divadlo Petra Bezruče
  • 30. 5. 1962
    Instituce
    Zrod Studia amatérského divadla 

    První premiérou amatérského souboru, který byl založen v roce 1961 na základě dvouletého kurzu Divadlem Oldřicha Stibora a Okresním domem osvěty v Olomouci, byla inscenace hry Saši Lichého Fripiri v režii Vratislava Spilky (30. 5. 1962). Kurz iniciovali dramaturg olomoucké činohry Jiří Flíček, metodik Okresního domu osvěty Jaroslav Černý, porotce amatérských přehlídek Zdeněk Kokta a herec Kamil Marek. Původní název Studio LUT (Lidové umělecké tvořivosti) se po úspěchu inscenace Fripiri na celostátní přehlídce Jiráskův Hronov  v roce 1962 (jedna z hlavních cen) změnil na Studio amatérského divadla, později známé pod názvem Amatérské studio. Od sezony 1965/1966 byl soubor začleněn do organizační struktury Divadla Oldřicha Stibora. Vedl jej režisér Kamil Marek a uváděl jednu premiéru ročně, zařazenou do repertoáru profesionální scény divadla pro děti a mládež. Dramaturgie často volila adaptace titulů dětské literatury, žánrově převládaly muzikály tvořené dramatikem a režisérem Pavlem Dostálem a hudebníkem Richardem Pogodou (Tygří bratrstvo, 1965; Bílá paní a ti druzí, 1967); Výtečníci, 1968; David a Dominika, 1970; Princ a chuďas, 1974; Festival, 1976 aj.). Soubor získal řadu ocenění na vrcholových tuzemských přehlídkách amatérského divadla (Jiráskův Hronov) i v zahraničí (Londýn, Monako, Vídeň aj.). Po nástupu normalizace začátkem 70. let byla oficiální spolupráce s Pavlem Dostálem a Richardem Pogodou znemožněna  a ve vedení souboru se v dalších letech střídali herci olomoucké činohry Petr Pelzer, Jan Zvoník, František Řehák, Miroslav Hruška aj. Inscenace v období normalizace navazovaly na linii adaptační a muzikálovou (např. Ernest Bryll: Malované na skle, 1981; dramatizace Twainovy prózy Tome, ty jsi číslo, 1986), ve větší míře se uváděly pohádkové tituly (Alois Mikulka: Měsíc v anténách, 1977;  Saša Lichý: Cínový vojáček, 1980).

    Tatjana Lazorčáková

  • 18. 9. 1962
    Instituce
    Přelomová inscenace Milenců z kiosku v Divadle Petra Bezruče 

    Na začátku sezony 1962/1963 měla ve zdejším divadle premiéru inscenace Nezvalovy hry Milenci z kiosku. Ostravská scéna ji posléze přivezla do Prahy a sehrála v Divadle Jiřího Wolkera, a s velkým ohlasem ji uvedla v lednu 1963 na Přehlídce divadelního umění pro děti a mládež v Brně. Milenci z kiosku v režii Jana Kačera, na scéně Otakara Schindlera a s kostýmy Jaroslavy Schindlerové se stali událostí sezony v celostátním kontextu. Divadelní kritika psala o moderním divadelním výrazu, o interaktivním hereckém projevu, Milence hodnotila jako líbeznou inscenaci s rovnováhou básnivosti a vtipu. Z herců byli vyzdvihováni zejména mladí Daniela Šrajerová (Helena) a Petr Čepek (Andreas), dále hráli Václav Kotva (Simonides), František Husák (Lazar), Bohuslav Čvančara (Benjamin), Adolf Minský (Strýc Sokrates) a další. Divadlo Petra Bezruče začalo být obecně přijímáno jako nositel nových průbojných divadelních tendencí.

    Jiří Štefanides

  • 27. 3. 1963
    Instituce
    Československá premiéra hry Josefa Topola Konec masopustu v Olomouci 

    V režii Jiřího Svobody (tehdejšího šéfa činohry Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci) a s režijní spoluprací Otomara Krejči j. h. bylo poprvé uvedeno jedno z klíčových českých dramat 20. století, Konec masopustu Josefa Topola. Na inscenaci se podíleli další vynikající hosté: scénograf Josef Svoboda, choreograf Pavel Šmok, kostymérka Irena Nývltová a skladatel Jan Klusák. Hráli František Řehák (Smrťák), Bořík Procházka (Tajemník), dále Otakar Vážanský, Milan Riehs, Jan Matýsek, Věra Kološová, Jaroslav Švehlík a další. Na scénu Národního divadla v Praze se Topolův text dostal v režii Otomara Krejči a ve výpravě Josefa Svobody až rok a půl po olomoucké premiéře, 14. 11. 1964. Mezitím Konec masopustu uvedlo také Horácké divadlo v Jihlavě, Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Těšínské divadlo v Českém Těšíně a další mimopražská divadla.
    Tatjana Lazorčáková

  • 14. 2. 1968
    Instituce
    Premiéra autorského muzikálu Výtečníci 

    V československé premiéře uvedlo Studio amatérského divadla Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci autorský muzikál Pavla Dostála Výtečníci, který se stal nejúspěšnějším a nejvíc reprízovaným titulem v repertoáru souboru. Hudbu složil Richard Pogoda, písňové texty  napsali Pavel Dostál, Vratislav Spilka a Karel Žalud. Režisérem inscenace byl Kamil Marek, autorem scénografie Slavoj Kovařík, choreografie Jiří Čada, hrálo se v kostýmech Evy Čedíkové. V rolích maturantů se představili například Richard Pogoda, Pavel Dostál, Ivan Řehák, Zdeněk Havel, Miloš Zatloukal a Vlasta Tománková, v rolích učitelů Jaroslava Denčevová, Miroslav Rataj aj. Muzikál  získal hlavní cenu 38. Jiráskova Hronova (1968) a první místo na festivalu amatérských souborů ve Wanne-Eickelu v tehdejší Německé spolkové republice. V listopadu 1968 ho uvedlo ostravské televizní studio ČST v úpravě Václava Čapka a v režii Jaroslava Nedvěda.
    Tatjana Lazorčáková

  • 24. 10. 1968
    Instituce
    Otevřeno Divadlo hudby v Olomouci 

    V prostorách bývalého Radiobaru (dnes  Muzeum umění)  v Denisově ulici zahájilo komponovanou montáží Vítěz nad smrtí pravidelný provoz Divadlo hudby.  Založeno bylo jako odnož pražského Divadla hudby, z něhož v prvních letech přebíralo většinu pořadů, zřizovatelem se stalo Okresní kulturní středisko. Zásluhou zakladatele a prvního ředitele Rudolfa Pogody si brzy vytvořilo vlastní dramaturgii zaměřenou na komorní divadelní představení (například cyklus Komorní hry Divadla Oldřicha Stibora), vlastní produkci (komponované pořady souboru Štafeta), školní vzdělávací pořady, výstavy, reprodukovanou hudbu, poslechové pořady (ve spolupráci s Jazz klubem Univerzity Palackého), besedy i filmové projekce. V období normalizace se stalo Divadlo hudby, díky vedení Pavla Konečného (po nuceném odchodu Rudolfa Pogody v roce 1974), alternativním divadelním prostorem pro studiové a amatérské aktivity (hostování amatérských souborů Vizita a Pardón, představení Studia Forum Divadla Oldřicha Stibora, pantomim Boleslava Polívky aj.). Po roce 1989 se Divadlo hudby stalo součástí Muzea umění Olomouc, jeho divadelní program tvoří zejména alternativní loutková představení, komorní inscenace i amatérské produkce.
    Tatjana Lazorčáková

    Související záznamy
    Instituce:Moravské divadlo Olomouc
  • 19. 1. 1971
    Instituce
    Hodinový hoteliér v Divadle hudby v Olomouci 

    Premiérou hry Pavla Landovského Hodinový hoteliér v režii Františka Řeháka pokračoval v Divadle hudby cyklus Komorní hry Divadla Oldřicha Stibora (zahájen byl inscenací absurdní hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, prem. 24. 3. 1970). V hlavních rolích komorního příběhu se představila Miluše Hradská (Zuzi), Rudolf Máhrla (Fána), Otakar Pavlis (Hanzl) a Miroslav Rataj (Ríša). Inscenace byla s odstupem dvaceti let uvedena v obnovené premiéře (18. 4. 1990), opět v režii Františka Řeháka, tentokrát ale  v Moravském divadle v prostoru jeviště za železnou oponou, v němž byli herci i diváci, a v téměř totožném obsazení – Rudolf Máhrla, Otakar Pavlis, Miroslav Rataj, Monika Horáková.
    Tatjana Lazorčáková

    Související záznamy
    Instituce:Moravské divadlo Olomouc
  • 10. 6. 1977
    Instituce
    V Olomouci začalo hrát Studio Forum 

    Premiérou hry francouzského básníka Jeana Cocteaua Orel o dvou hlavách v nastudování hostujícího režiséra Ivana Baladi zahájilo činnost  Studio Forum, založené herci Miluší Hradskou, Hanou Lančíkovou, Rudolfem Stärzem, Čestmírem Gebouským a Zdeňkem Rumpíkem. Iniciativa navazovala na tradici komorních her v olomouckém Divadle hudby. Studio Forum představovalo alternativu k činohernímu programu Státního divadla Oldřicha Stibora nekonvenční dramaturgií i inscenační poetikou, vytvářenou osobnostmi hostujících režisérů (Lída Engelová, Ivan Balaďa, Arnošt Goldflam, Přemysl Rut, Ivo Krobot, Vladimír Merta aj.). Soubor působil jako zájmová skupina pod základní organizací Socialistického svazu mládeže. V sezoně 1987/1988 se stal oficiální experimentální scénou divadla, dramaturgicky spolupracoval s Johanou Kudláčkovou, Brigitou Hertlovou nebo Janem Vedralem. V sezoně byla nastudována většinou jedna inscenace, reprízovaná v Divadle hudby i v dalších městech (například v Praze, Brně, Ostravě, Prešově aj.). Během existence ve Studiu Forum působily významné osobnosti scénografie (Ladislav Vyskočil, Jaroslav Malina, Jan Konečný) nebo hudby (Jiří Bulis, Vladimír Merta, Karel Plíhal) a herci (Ivana Plíhalová, Anna Cónová, Daniel Hrbek, Rudolf Máhrla, Vladimír Čech, Jan Zvoník, Ivo Kubečka, Tomáš Jirman aj.).

    Tatjana Lazorčáková

  • 19. 6. 1982
    Instituce
    Olomoucké Studio Forum v site specific 

    Inscenace Euripidovy tragédie Médea, nastudovaná režisérem Ivanem Balaďou s herci Miluší Hradskou a Janem Zvoníkem (premiéra v Divadle hudby 31. 1. 1981), měla reprízu ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích nad Bečvou a zahájila linii site specific projektů. Prostorová nekonvenčnost a utajenost přizvaného publika se podílely na konspirativním charakteru představení.
    V linii site specific Studio Forum uvedlo  ještě hru Istvána Örkényho Rodina Tótů na hradě Sovinec (říjen 1981) a hru Antonína Přidala Pěnkava s Loutnou ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích nad Bečvou (15. 10.  1983).

    Tatjana Lazorčáková

  • 2. 5. 1991
    Instituce
    Skončilo Studio Forum v Olomouci 

    Poslední inscenací Studia Forum se stalo nastudování hry Federica Garcíi Lorcy Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina, uvedené v Divadle hudby. Inscenaci připravili pod režijním vedením Václava Klemense herci Rudolf Máhrla, Renáta Truhlářová, Miluše Hradská, Hana Franková, Ivana Plíhalová, Daniel Hrbek a Pavel Juřica, ale dočkala se jen dvou repríz. S koncem sezony 1990/1991 byla činnost Studia Forum ukončena.
    V olomouckém prostoru zastupoval soubor alternativní a studiovou linii divadelní tvorby a vytvářel opozici ke konzervativnímu stylu oficiální činohry. Řadou inscenací přesáhl hranice města i regionu. Zánik souboru byl dán změnami ve společnosti a v divadelním kontextu po roce 1989.

    Tatjana Lazorčáková

  • 14. 11. 1991
    Instituce
    Olomoucké Studio amatérského divadla skončilo činnost 

    Poslední inscenací Studia amatérského divadla byla pohádka Aloise Mikulky v úpravě Jitky Škápíkové Kouzelná dvířka, po níž byla činnost souboru ukončena. Za třicetiletou existenci  souborem prošly desítky herců, kteří se prosadili v profesionálním divadelním kontextu (např. Hana Maciuchová, Vlasta Hartlová,  Ivana Koktová, Jan Kanyza, Petr Novotný, Pavel Šrom, Marie Spurná, Miroslav Rataj, Ivan Řehák, Pavel Vítek, Luděk Čtvrtlík, František Večeřa a další).

    Tatjana Lazorčáková

  • 16. 3. 1993
    Instituce
    V Olomouci vzniklo Studio Hořící žirafy 

    Premiérou hry Davida Drábka Hořící žirafy zahájil svou činnost poloamatérský soubor, který na základě prvního titulu přijal název Studio Hořící žirafy. Zakladatelskou dvojicí byli studenti tehdejší Katedry teorie a dějin dramatických umění FF UP David Drábek a Darek Král, kteří zformovali soubor složený ze studentů, doplněný profesionálními herci olomoucké činohry. Mezi účinkujícími první inscenace byli např. Dita Vojnarová, David Hrbek, Pavel Juřica, Jitka Bédiová, Patrik Hartl, František Večeřa, Václav Klemens aj. Premiéra proběhla v olomouckém S-klubu v nastudování Davida Drábka a Darka Krále, s výpravou Martiny Zárubové, supervizi  převzal šéf činoherního souboru Ivan Balaďa.  Reprízy se odehrály také v Šumperku, v Hradci Králové a na velkém jevišti Moravského divadla Olomouc (derniéra 4. 11. 1994). V sezoně 1996/1997 se Studio Hořící žirafy stalo součástí Moravského divadla Olomouc.
    Tatjana Lazorčáková

  • 1. 10. 2001
    Instituce
    Studio Hořící žirafy zahájilo v Hořícím domě 

    Studio Hořící žirafy Moravského divadla Olomouc našlo vlastní prostor v  rekonstruované budově dřívějšího Hudebního divadla v Hodolanech, v níž byl zahájen pravidelný provoz pod názvem Hořící dům, centrum alternativní kultury. Jeho uměleckým vedoucím byl jmenován dramaturg činohry Moravského divadla Olomouc a umělecký šéf Studia Hořící žirafy David Drábek. Kromě divadelních představení (první premiérou byla obnovené uvedení Drábkovy autorské inscenace Jana z parku, v režii autora pod názvem Jana z parku II.) se zde začaly realizovat výstavy, koncerty, filmové projekce a besedy s tvůrci. Vedle kabaretní linie Drábkových autorských inscenací uvedl režisér Zdeněk Janáček premiéru hry amerického dramatika Williama Mastrosimoneho Jako naprostí šílenci (13. 4. 2002) s herci Pavlem Juřicou, Lenkou Kalousovou, Jakubem Stichem a Janem Plouharem a hru francouzského dramatika Bernarda-Marii Koltèze Roberto Zucco (15. 12. 2002) s herci Naďou Chrobokovou, Vlastou Hertlovou, Rudolfem Máhrlou, Viktorem Dvořákem, Pavlem Juřicou, Dušanem Urbanem a dalšími). Provokativní téma násilí ve společnosti vyvolalo kontroverzní reakci vedení divadla v čele s ředitelem  Danielem Wiesnerem, což prohloubilo rozpory mezi studiovou scénou a divadlem.

    Tatjana Lazorčáková

    Související záznamy
    Instituce:Studio Hořící žirafy Olomouc
  • 18. 12. 2003
    Instituce
    Zánik Studia Hořící žirafy Moravského divadla 

    Posledním představením Studia Hořící žirafy byla repríza inscenace Roberto Zucco Bernarda-Marii Koltèze, uvedená v ostravském Divadle Petra Bezruče v rámci projektu Nová osa (putovní přehlídka studiových a alternativních scén). Studio Hořící žirafy zaniklo koncem roku 2003, když Moravské divadlo neobnovilo smlouvu s uměleckým šéfem, režisérem a dramatikem Davidem Drábkem. V jeho inscenacích se vystřídala řada profesionálních herců i amatérů (Ivana Plíhalová, Miluše Hradská, Hana Franková, Hana Lančíková, Karel Novák, Rudolf Máhrla, Daniel Hrbek, Adrian Jastraban, Lubor Novotný, Dušan Urban, Filip Čapka, Evellyn Pacoláková, Jana Nováková, Nora Grundová, Marek Zahradníček, Petr Klarin Klár a další).
    Oficiálním zdůvodněním se stala ekonomická situace Moravského divadla a nerentabilnost studiové scény, hlavním důvodem však byly rozepře a nesouhlas s nekonvenční dramaturgií a inscenační poetikou Studia Hořící žirafy, které ze strany vedení Moravského divadla vyvrcholily kritikou inscenace Roberto Zucco a zákazem přípravy autorské inscenace Embryo. Rozhodnutí o likvidaci etablované studiové scény, která přitáhla zájem mladého publika i k činohernímu repertoáru na velké scéně,  učinil nově nastoupivší ředitel Václav Kožušník. Příležitost k ustavení druhé samostatné profesionální scény v Olomouci se tak na několik let uzavřela.

    Tatjana Lazorčáková

    Související záznamy
    Instituce:Studio Hořící žirafy Olomouc
  •